Udržet si vnitřní klid mě stojí poslední dobou dost sil. Děje se toho až příliš

Říkám si, že si vlastně nemám na co stěžovat. V podstatě žijeme krásnej život - máme konečně super bydlení v domečku, kde je božskej klid. A taky neživoříme, máme dobrý práce oba dva s manželem. Prostě nám nic neschází - aspoň z těch základních životních věcí. Oba máme ale v duši trochu smutek. Je dost zvláštní bejt smutnej v podstatě "dokonalym" světě, kterej žijete. Ostatní to nepochopí.. chápete to jen vy. Nebo spíš cítíte, každej den. Je vám divně, jako byste pořád byli ve střehu - co se zase přihodí. 

Adrenalinovej mód žijem už nějakej pátek

Vůbec se nedivim tomu, že jsme v duši s mužem poněkud ponurý. A taky pořád ve střehu, co se kde zas šustne. Žijem v adrenalinovym módu už několik let. Takový to duševní uvolnění přichází snad jen, když jdeme spát nebo si dáme skleničku. Já ho mám pak taky v přírodě, kde se cítím příjemně. Uklidňuje mě zeleň, jsem vděčná našemu hafanovi - že díky němu se do zeleně dostanu. Naše "bublina" je vždy tak nějak v pohodě, postaráme se o svůj komfort. Kolem tý bubliny se ale už moc dlouho dějou věci, který nás zneklidňujou. A způsobujou ten smutek, podivnej...

Proč jsou nejkrutější ti nejbližší?

Začalo to před pár lety tím, že dospělá dcera manžela mě vlastně odepsala - napsala mi, že mě neakceptuje do rodiny. Dodnes mi ani nebyla schopná to říct do očí. Pak z ní vylezlo něco jako, že jí nejsem sympatická. Nějak jsme se to s mužem snažili balancovat, i jsme ji navštívili na Vánoce před třemi lety, ale bylo to strojený. A mě se tam tuze nechtělo. Muž mě přemluvil. Po roce pak odepsala i svého vlastního otce, kvůli naprostý blbosti. Nemohl přijít na narozeninovou oslavu jejího ročního syna, chtěl domluvit jinej termín, ona mu řekla, že "nebude součástí její rodiny". Pak nastalo třičtvrtě roku manipulací z její strany a vydírání. To na manžela nezabralo, a tak přilezla s tím, že by to nejraději smazala. Jako by to prostě neexistovalo, ta hovínka, která vyprodukovala.

Manžel se nedokázal smířit s tim, že by se takovej velkej problém zametl pod koberec, ona se mu dodnes neomluvila a taky dlouhou dobu dělala, že se nic nestalo. Přitom ho na skoro rok odstřihla, mrknutím oka, kvůli kravině. Myslim, že jí vyhovuje, že se nevídá se mnou, nedokážu ale pochopit, že jí nechybí táta - manžel byl vždycky skvělej otec. Dnes je tomu další skoro půl rok, co se dcera svému otci neozvala. Za 3 týdny se vdává, táta ji nepovede. Je to smutný. 

No a pak tu je matka mýho muže, starší paní, letos jí bude 81. Tchyně byla vždycky dost velkej negativista. Poslední dva roky je to ale extrém. Do toho má šílený výkyvy nálad, máme podezření, zda nemá počínající stařeckou demenci. Anebo je prostě jen zhrzená životem, nevim. Každopádně i s ní se manžel rozkmotřil. V podstatě taky kvůli kravině. Vyznělo z toho, že ona svymu jedinými synovi prostě nevěří a bůhví, zda ho má vůbec ráda. To, co předvedla, je za hranou. Mateřská láska, jako by u ní neexistovala. No, a tak se nebaví ani oni dva. 

Ani v mý rodině to není slavný

Aby toho nebylo málo, i v mý rodině jsou nějaký šílenosti. Můj bratr se mi už skoro pět let vyhejbá. Přitom předtim jsme byli v kontaktu pořád. Nedokáže si najít čas... nechce. Nedávno z něj vypadlo při rozhovoru s naší mámou, že mi nemůže něco z minulosti zapomenout. Zajímavý ale je, že mi to nikdy neřekl do očí. A choval se vždy, jako že jsme v pohodě. Tedy nevim, co si o tom myslet. Řekla jsem si, že se mu ozývat nebudu. Protože když si vlastní sourozenec nenajde za 5 let ani půl hodiny času, tak prostě na vás kašle. Nechávám to bejt, i když to bolí. Iniciátorem komunikace a setkání jsme byla jen já, nikdy to nevyšlo. Nikdy z jeho strany nepřišlo pozvání k němu domů... Prdim teda na něj, stejně jako on na mě. Jsem zvědavá, zda se to někdy změní, nebo si to aspoň bude chtít vyřikat...

A skutečnou "třešničkou na dortu" je rakovina mý tety (45 let), která má malý děti. Umírá, je to špatný. Ale bojuje jako lvice. Snad tu s námi bude co nejdýl. Je mi z toho hodně smutno. Babička (její máma) na tom neni taky nejlíp, její srdce je prý podle doktora už na hraně svý kapacity - je po operaci chlopně a prý by mohla ještě žít tak rok a půl maximálně. Operovat ji vzhledem k věku (80 let) a špatnýmu zdraví nebudou. 

Takže to máte takovej výčet srágor, který se nám dějou... důvody, proč máme smutek, i když žijeme hezký životy. 

Ale snažíme se z toho "neposrat", jak se říká. Prostě žijeme v tý svý bublině, stýkáme se s fajn lidmi, který nás maj rádi a my je a jedeme dál... I když je to někdy těžký, stojí za to žít! A tak, pokud máte podobný trable, žijete naplno! Každej den! Nikdy nevíte, kdy bude poslední.