Svíčkařství: Zapomenuté řemeslo, bez kterého naši předkové nepřežili dlouhé zimní večery
Svíčku si dnes zapalujeme spíš jen tak pro “atmosféru”. Ovšem pro naše předky byla nutností. Přesněji řečeno, to byl jeden z mála způsobů, jak si po setmění posvítit. A protože v listopadu přicházela tma brzy, svíčky se stávaly nezbytnou součástí každodenního života. Nebyly přitom zdaleka tak dostupné jako dnes. Kvalitní svíčka z včelího vosku byla drahá, obyčejní lidé si proto často museli vystačit s lojovými svíčkami nebo ještě jednoduššími zdroji světla. Jejich výrobou se zabývalo dnes téměř zapomenuté svíčkařství.
Svíčky i svíčkařství provázely lidi po staletí
Než jsme mohli poprvé otočit vypínačem, určoval rytmus dne v mnohem větší míře východ a západ slunce. K osvětlení se používaly louče, olejové lampy a právě i svíčky, jejichž podoba se během staletí měnila. Princip svíčky je přitom jednoduchý. Knot nasává roztavený vosk či tuk, ten se působením tepla odpařuje a jeho páry hoří. Samotný knot tedy není hlavním palivem, jak by se mohlo zdát. Umění tohoto řemesla tedy bylo sladit tloušťku knotu s použitým materiálem tak, aby svíčka hořela pokud možno rovnoměrně, příliš nekouřila a nezhasínala.
Nejlevnější variantou byla lojová svíčka
Pro běžné domácnosti byl dlouho dostupnou surovinou živočišný tuk, především hovězí nebo skopový lůj. Lojová svíčka však měla své nevýhody. Za tepla měkla, při hoření mohla kouřit a její pach nebyl právě příjemný. Knot navíc vyžadoval průběžné zastřihování, jinak se plamen zhoršoval a svíčka více čadila. Přesto byl lůj praktickou surovinou, kterou bylo možné získat při domácí porážce zvířat. Venkovské rodiny si proto jednoduché lojové svíčky často vyráběly samy.
Umělecké kovářství je stejně jako před staletími nenahraditelné řemeslo
Tkaní: textilní řemeslo s bohatou historií
První adventní neděle je tady. Víte, co znamenají jednotlivé svíčky na adventním věnci?
Svíčky z včelího vosku byly drahé, ale hořely lépe
Úplně jinou kategorii představovala svíčka z včelího vosku. Hořela čistěji, příjemně voněla, méně kouřila a byla pevnější než svíčka lojová. Jenže včelí vosk byl cennou surovinou, a tak si voskové svíčky nemohl dovolit každý. Významným odběratelem byla církev, kde se svíčky používaly při bohoslužbách i dalších obřadech. Množství a kvalita světla tak nepřímo vypovídaly také o majetku. Zatímco bohatší domácnost si mohla dovolit kvalitní voskové svíčky, v chudé chalupě se se světlem zacházelo mnohem úsporněji.
Svíčkařství bylo složitým řemeslem
Tradiční svíčkařství znalo několik výrobních postupů. Jedním z nejstarších bylo opakované namáčení knotu do rozehřátého loje nebo vosku. Po každém ponoření se nechala nová vrstva ztuhnout a celý postup se znovu opakoval, dokud svíčka nezískala potřebnou tloušťku. Jinou možností bylo polévat zavěšené knoty rozehřátým voskem. Později se více prosazovalo odlévání do forem, které umožnilo vyrábět pravidelnější svíčky. Důležitá byla i příprava suroviny a knotu – špatně zvolený knot znamenal nerovnoměrné hoření, kouř nebo rychlé zhasnutí.
Svíčky měřily i čas a někdy dokonce fungovaly jako budík
Svíčka nebyla pouze zdrojem světla. Svíčky s vyznačenými dílky se daly využívat k přibližnému měření času podle toho, jak rychle ubývaly. Existovaly dokonce jednoduché svíčkové „budíky“. Do svíčky se v určité výšce zapíchl kovový předmět, například hřebík. Jak vosk odhoříval, kov se uvolnil a spadl na připravenou kovovou podložku. Hlasité cinknutí pak mohlo spáče probudit. Přesnost samozřejmě závisela na rovnoměrnosti hoření, přesto jde o krásný příklad toho, kolik funkcí mohla mít obyčejná svíčka v době bez elektřiny a elektroniky.
Na dnešní svíčky se používá nespočet materiálů
Dnešní svíčky se vyrábějí z parafínu, včelího vosku i různých rostlinných vosků. Parafín je levný, dobře se zpracovává a drží barvu i vůni, jde však o produkt získávaný při zpracování ropy. Včelí vosk je přírodní, dlouho hoří a má vlastní jemnou vůni, jeho získávání je ale omezené produkcí včelstev. Oblíbený je sójový vosk, který se snadno zpracovává a hodí se zejména do nádob. Používá se také řepkový, kokosový nebo jejich směsi. Co se pak týče ekologických svíček, v tomto směru nelze posuzovat jen samotnou surovinu. Roli totiž její původ, způsob pěstování a zpracování i vzdálenost, kterou musí urazit. Pro evropskou domácí výrobu proto může být zajímavou volbou například řepkový vosk z evropské produkce.
Vyrobte si: Jednoduchý recept na vlastní svíčku
Pro první domácí svíčku je nejjednodušší použít rostlinný vosk určený přímo do nádob, bavlněný knot a čistou žáruvzdornou skleničku. Knot upevněte doprostřed nádoby a vosk pomalu rozpusťte ve vodní lázni podle teploty doporučené výrobcem konkrétního vosku. Chcete-li svíčku provonět, použijte vonnou kompozici určenou přímo do svíček a dodržte doporučené dávkování výrobce. Rozpuštěný vosk nalijte do nádoby, knot zafixujte uprostřed a nechte svíčku bez pohybu zcela ztuhnout. Před prvním zapálením zastřihněte knot přibližně na 5 mm. U některých rostlinných vosků je vhodné nechat hotovou svíčku před prvním použitím několik dnů vyzrát.
Autor článku: Monika Poledníková

Diskuse k článku
RE : Svíčkařství: Zapomenuté řemeslo, bez kterého naši předkové nepřežili dlouhé zimní večery