Diogenův syndrom se nevyznačuje pouze chorobným sběratelstvím: Jak ho poznat a utnout včas?

Velice specifické pro lidi s Diogenovým syndromem je stažení se ze společenského života. Jsou to tedy zpravidla velcí samotáři, které nezřídka kdy pronásledují duševní choroby. Častokrát si ani neuvědomují, že mají nějaký problém. Hromadění nepotřebností se pro ně stává normou i určitým přístavem bezpečí. Mají se tak o co opřít. S postupem času ale mohou chřadnout na těle i na mysli. Adekvátní a časný zásah ze strany příbuzných anebo známých je tedy nutný.

Jaké jsou rizikové faktory pro vznik Diogenova syndromu?

Někteří lidé mohou být náchylnější k rozvoji Diogenova syndromu. Mezi rizikové faktory patří například:

• duševní nemoc v anamnéze
• fyzické zneužívání v dětství (či trauma po znásilnění)
• základní osobnostní rysy jako nepřátelství vůči ostatním lidem či podezřívavost (také introverti mohou být daleko rizikovější)
• užívání návykových látek v anamnéze (drogy, alkoholismus)

Diogenův syndrom: Příčiny a příznaky

Diogenův syndrom je nejčastěji diagnostikován u seniorů nad 60 let a výjimečně pak u lidí středního věku. Za jeho vznikem může stát nějaké trauma (například smrt milované osoby, rozvod, rozchod), odchod do důchodu nebo duševní nemoc či závislost – nejčastěji je to deprese, schizofrenie, obsedantně-kompulzivní porucha, alkoholismus či demence. Mezi typické projevy patří:

• nadměrné hromadění věcí nebo sbírání domácích potřeb a odpadu
• sociální úzkost (nedůvěra ve společnost anebo cizí lidi)
• ostražitost a odtažitost
• ztráta zájmu o okolní prostředí (absence úklidu domácnosti)
• ztráta zájmu o osobní hygienu
• paranoia nebo celková podezíravost
• nedostatečný pitný režim a nutriční strádání (může být patrné výrazné hubnutí)
• zkreslené představy o realitě
• agresivní chování vůči okolí
• neochota přijmout pomoc
• tělesný zápach a kožní onemocnění v důsledku nedostatečné hygieny

Jaká je léčba Diogenova syndromu?

U některých lidí bývá Diogenův syndrom jen obtížně léčitelný pro neustálé odmítání pomoci, sociální izolaci či agresivní chování. Proto je nanejvýš důležitý citlivý přístup toho, kdo chce pomoci a také trpělivost. Na poprvé totiž nemusíte nemocného přesvědčit ke změně. Ta je ale nutná, pokud si chce zachovat do budoucna zdraví a žít plnohodnotný život. Jakmile takového člověka ponecháte svému osudu, zpravidla to mívá tragické následky spojené s předčasným úmrtím. Lékařská intervence je tedy nezbytná k vyloučení dalších onemocnění. Neméně důležitá je pak i psychologická podpora nejen ze stran odborníků ale i ze strany rodiny anebo přátel. Jedině tak může dojít k uzdravení. Není to jen o tom, vyčistit byt, umýt dotyčného a jít dál. Podstatná je hlavně snaha o změnu myšlení nemocného. Dlouhodobá mentální pohoda je totiž pilířem dobrého a zdravého života.

Autor článku: Iveta Reinisch