Rozhovor: „Síla je nejlepší pojistka na stáří. Nezatěžováním své tělo ničíme,“ říká fyzioterapeut Michal Novotný 

Tak jsme usedli k rozhovoru. Jenže sezení asi není zrovna nejlepší způsob, jak vést rozhovor, že?

„Přiznám se, že bych vám nejraději navrhl, ať se místo sezení projdeme. Nejlepší nápady se rodí v pohybu, ne v křesle. Ale hned na začátku chci vzít židli v ochranu, protože se z ní stal až příliš pohodlný nepřítel. Problém totiž není sezení samo o sobě. Problém je nehybnost. To, že v jedné jediné poloze setrváme dvě hodiny a ani se nehneme.

Lidské tělo není stavěné na správnou pozici, ale na neustálou změnu. I ta nejdokonalejší, učebnicově vzpřímená poloha se stane škodlivou, když v ní vydržíte dost dlouho. A naopak pozice, kterou by mi puristé vytkli, ale kterou co chvíli měníte, tělu neublíží. Proto svým klientům říkám jednoduchou větu: nejlepší pozice je vždycky ta příští. Klidně tedy seďme, ale za dvacet minut se protáhněme, přendejme nohu přes nohu, opřeme se, vstaňme. Tělo miluje slovník poloh, nesnáší jen jedinou větu opakovanou dokola.“

Kdybyste mohl změnit jedinou věc, kterou děláme každý den a neprospívá nám, bylo by to právě dlouhé sezení? Nebo existuje ještě větší „zabiják“ našeho pohybového aparátu?

„Sezení je jen viditelný příznak. Skutečný zabiják je hlubší a nenápadnější a je jím absence zátěže. Chronické nezatěžování. Chronické vyhýbání se diskomfortu. Chronické vyhledávání pohodlí. Tělo je totiž mistr v šetření energií a nemilosrdně odbourává všechno, co nepoužívá. Sval, kost, šlacha, dokonce i nervové dráhy. Co nezatěžujete, o to přijdete. 

Nejlépe to ukazují extrémní situace. Když zdravého člověka na týden uložíte do postele, ztratí v řádu dní podstatnou část svalové síly a začne mu ubývat i kostní hmota. Toto vidíme u pacientů na jednotkách intenzivní péče i v experimentech, které kdysi kopírovaly stav beztíže u kosmonautů. Vesmírní inženýři nemuseli řešit gravitaci, museli řešit to, že tělo bez zátěže chátrá závratným tempem. A přesně tohle si v mírnější, plíživější podobě děláme sami každý den. Kdybych tedy mohl změnit jedinou věc, nebylo by to zakázat židli, ale bylo by to vrátit do dne pravidelnou zátěž. Sezení je jen symptom života, ve kterém se tělo nemá o co opřít.“

Sezení ale asi nebude ten primární důvod, proč nás dnes tolik bolí záda…

„Mám pocit, že nás bolí proto, že se nehýbeme a vlastně jsme přestali svému tělu i rozumět a naslouchat mu. Vystihla jste to lépe než většina učebnic. V knize Kód zad to opakuji jako mantru: bolavá záda jsou málokdy poškozená záda. Jsou to nejčastěji záda odvyklá pohybu a záda, se kterými jsme ztratili kontakt.

Máme dnes fantastické zobrazovací metody, a právě ony nám paradoxně zamotaly hlavu. Když totiž pošlete na magnetickou rezonanci padesátníky, kteří nikdy v životě neměli bolavá záda, u velké části z nich najdete vyhřezlé ploténky, degeneraci, výčnělky. Nález, který by leckdo považoval za rozsudek a přitom ti lidé nikdy nic necítili. Bolest a nález na snímku spolu souvisejí mnohem volněji, než jsme si mysleli. To, co bolí, je obvykle systém, který zeslábl, ztuhl a začal se sám sebe bát. Ztratili jsme interocepci, často mluvím o kinestetickém smyslu, tedy schopnosti vnímat vlastní tělo zevnitř, rozumět jeho signálům dřív, než začnou křičet. Vychovali jsme generaci, která zná víc o svém telefonu než o vlastní bederní páteři. A záda si o pozornost řeknou jediným jazykem, kterému rozumí každý – bolestí.“

Jak vůbec poznám, že mě záda bolí, protože jsem se třeba jen „přetáhla“, nebo jde už o nějaký vážnější problém, který je třeba řešit?

„Tohle je otázka, na kterou by měl znát odpověď každý, a proto jsem o tom i napsal knihu Kód zad. Odpovědí je jednoduchá orientační mapa, která umí uklidnit i včas zvednout ze židle, nebo začít s tím pravým cvikem. Naprostá většina bolestí zad, řekněme kolem devíti z deseti, je takzvaně mechanická a nezhoubná. Poznáte ji podle toho, že se mění s pohybem a polohou: v jedné pozici se zhorší, v jiné uleví. Nešíří se výrazně dolů do nohy pod koleno. A hlavně v řádu dní až týdnů se sama zlepšuje. Taková bolest je varováním, ne katastrofou, a nejhorší, co s ní můžete udělat, je ustlat si s ní do postele.

Existuje ale hrstka signálů, u kterých říkám: teď už nespekulujeme a jdeme k lékaři. Patří sem bolest, která vás budí v noci a neuleví se jí žádnou polohou, nebo bolest v klidu, která se pohybem nemění. Dále nevysvětlitelné hubnutí, horečka, nebo záda v kombinaci s celkovou nemocí. Vážně zpozorním, pokud slábne nebo dřevění noha a je to progresivní. A jeden stav je přímo naléhavý, doslova hodinová záležitost, když člověk ztrácí kontrolu nad močením či stolicí nebo mu znecitliví oblast mezi nohama, takzvaně do sedla. To je jediná situace, kdy u zad opravdu spěcháme. Zlaté pravidlo tedy zní: bolest, která se hýbe s vámi a týden co týden ustupuje, je skoro vždy neškodná. Bolest, která má svůj vlastní život nezávislý na pohybu, si zaslouží vyšetření.“

Které doporučení ohledně zdravých zad vás jako fyzioterapeuta spolehlivě nadzvedne ze židle?

„Okamžitě mě zvedne věta „drž záda rovně a nikdy neohýbej páteř“. A hned za ní její sestra „máš vyhřezlou ploténku, tak už nikdy nezvedej nic těžkého“. Tyhle rady mají za sebou tisíce zkažených zad. Ne proto, že by lidem zlomily páteř, ale proto, že jim vsadily do hlavy strach.

Páteř totiž není křehká věž z kostek, která se při shýbnutí sesype. Je to pozoruhodně odolná, přizpůsobivá konstrukce, stvořená k tomu, aby se ohýbala, rotovala a nesla zátěž. Když člověku vsugerujete, že má křehká, nespolehlivá záda a musí je za každou cenu chránit, začne se hýbat opatrně, ztuhle, ze strachu. Odborně tomu říkáme nocebo, což je opak placeba, kdy uškodí samotné negativní očekávání. Takže ne, neexistuje jedna jediná správná poloha, neexistuje zakázané shýbnutí a vaše pánev není křivá. Často zmiňuji, že neexistuje špatný pohyb, ale existuje špatný moment a špatná intenzita. Zdravá záda jsou ta, která se nebojí pohnout.“

Říká se, že po čtyřicítce už tělo pomalu začíná chátrat. Je to biologický fakt, nebo výmluva?

„Je to obojí najednou a v tom je celý vtip. Ano, existuje reálný biologický podklad. Zhruba od přelomu třicítky a čtyřicítky začíná pozvolna ubývat svalová hmota i síla, klesá maximální aerobní výkon, mění se pružnost šlach, zpomaluje regenerace, posouvá se hormonální rovnováha. To je fyziologie, s tou nelze smlouvat.

Jenže, a tady je to podstatné: rychlost toho úpadku není osud, je to rozhodnutí. Rozdíl mezi člověkem, který se hýbe, a člověkem, který se přestal hýbat, je po padesátce propastný. Existují mistrovské kategorie sportovců, kde sedmdesátníci předvádějí sílu a výkony, o kterých se průměrnému čtyřicátníkovi ani nesní. Vidíme lidi, kteří celý život zvedají činky a jejich svalová hmota se v osmdesáti blíží hodnotám o desítky let mladšímu. Kariéry, které měly podle papíru dávno skončit, tenista jako Roger Federer hrál na vrcholné úrovni ve věku, kdy jeho vrstevníci dávno seděli v komentátorské kabině, a mí klienti, kteří dřou dál i po čtyřicítce, mě o téhle pravdě přesvědčují každý týden. Řekl bych to takhle: po čtyřicítce je chátrání asi z pětiny biologie a ze čtyř pětin zanedbání. Ta výmluva je pohodlná a jak už jsem zmínil právě to pohodlí je náš nepřítel.“

Jak bychom měli se svým tělem zacházet a jak se správně hýbat? Ve 20, ve 40, v 60?

„Každá dekáda má svůj úkol. Ve dvaceti je tělo nejtvárnější hlínou, jakou kdy budete mít v ruce. Proto v tomhle věku nejde o specializaci, ale o co nejširší pohybový slovník, zkoušet všechno, běhat, skákat, zvedat, padat, hrát. A hlavně budovat rezervu do banky, ze které budete čerpat celý zbytek života: kostní hustota má svůj vrchol právě na konci dvacítky, později už ji jen udržujete. Co si nenaspoříte teď, to už nedoženete.

Ve čtyřiceti přichází dekáda účtů a oprav. Začínáme platit za návyky, které jsme léta ignorovali, a zároveň se poprvé naplno rozjíždí úbytek svalu. Proto se ve čtyřiceti stává silový trénink nikoliv luxusem, ale nutností. Je to nejlepší pojistka proti tomu, co přijde. Klíčem už není intenzita jako ve dvaceti, ale chytrá vytrvalá pravidelnost a hlídání dávky.

V šedesáti jde do popředí něco, co dřív nikdo neřešil: síla, výbušnost a rovnováha. Zajímavé je, že rychlá síla (výbušnost), schopnost svalu zabrat okamžitě mizí ještě dřív než síla samotná, a přitom právě ona rozhoduje o tom, jestli ve stáří zvládnete u sklouznutí ze schodu nebo se udržíte se na nohou při zakopnutí. Proto v šedesáti neplatí „ubrat a šetřit se“. Platí dál zvedat, dál zatěžovat, jen s rozumem. Ten, kdo se v šedesáti začne šetřit, začne být paradoxně křehčí.“

Rad na internetu, jak a co cvičit, je nespočet. Jak poznám, co je vhodné právě pro mě a kolik pohybu je „tak akorát“? A kolik pohybu je už moc?

„Univerzální číslo neexistuje a každý, kdo vám ho nabízí, něco prodává. Existuje ale rozumný odrazový můstek: světová doporučení mluví o sto padesáti až třech stech minutách svižnějšího pohybu týdně a k tomu dvakrát týdně posilování. To je slušný základ pro drtivou většinu lidí.

Otázku „kolik už je moc“ ale nezodpoví žádná tabulka, zodpoví ji vaše regenerace. To je ten pravý ukazatel. Správná dávka je taková, ze které se dokážete zotavit a za tři, čtyři dny ji zopakovat. Přehnaná dávka se pozná podle varovných světel: zhoršený spánek, ráno zvýšená klidová tepová frekvence, svaly, které bolí déle než dva či tři dny, klesající chuť a nálada, drobná zranění, která se vracejí, a výkon, který navzdory dřině stagnuje. Nejčastěji si přitom neublíží profesionál, který má dávkování pod kontrolou, ale právě amatéři, kteří celý týden prosedí a pak si v neděli střihnou půlmaraton. To je nárazová zátěž, na kterou tělo nebylo připravené. Sledujte tedy poměr mezi tím, na co jste zvyklá, a tím, co po sobě náhle chcete.“

Kdybyste měl sestavit ideální pohybový týden pro klienta středního věku, jak by vypadal?

„Představte si týden jako dobře prostřený stůl, kde nechybí žádný chod. Základem jsou dvě až tři celotělové silové jednotky, s postupně rostoucí zátěží a jsou tou nejlepší investicí do dalších desetiletí. K tomu přidávám dvě klidnější vytrvalostní porce, řekněme čtyřicet pět minut svižné chůze, kola nebo klusu takovým tempem, abyste u toho ještě dokázala mluvit (to je pásmo, které buduje srdce, aniž by vás ničilo). 

Jednou týdně může přijít krátká ostřejší lekce, pár intervalů, které tělo naučí zrychlit, ale jen tehdy, když už máte základ a dobře se z toho zotavíte. Přes celý týden pak prostupuje obyčejná chůze, ideálně každý den; osm až deset tisíc kroků neberte jako magické číslo, ale jako slušnou podlahu, pod kterou neklesat. A do všeho vplétám krátkou péči o pohyblivost a tkáně, pár minut denně krátké protažení nebo pár póz třeba z jógy. 

Jeden den v týdnu ale patří odpočinku nebo hravému pohybu bez ambicí. A pak je tu nejtišší tréninková jednotka, na kterou se zapomíná: spánek. Bez něj je celý ten krásně prostřený stůl k ničemu, protože právě ve spánku se všechno, co jste přes týden zasela, konečně sklidíte.“

Mluví se o dlouhověkosti, ale mnohem méně o svalech. Přitom právě svalová hmota podle řady odborníků rozhoduje o tom, jak budeme vypadat ve stáří. Jakou roli tedy svaly hrají?

„Svaly jsou orgánem dlouhověkosti, který jsme si zvykli přehlížet. Honíme se za zázračnými molekulami a doplňky na prodloužení života, a přitom to nejmocnější, co pro svou dlouhověkost můžeme udělat, nosíme celý život na kostech.

Sval totiž zdaleka není jen motor pohybu. Je to metabolický orgán, spotřebovává cukr, drží citlivost na inzulin, chrání nás před cukrovkou. Je to žláza, která při zátěži uvolňuje do těla látky, takzvané miokiny, což jsou molekuly, které příznivě ovlivňují mozek, imunitu i záněty. Je to zásobárna bílkovin, ze které tělo čerpá, když onemocníte nebo se zotavujete z operace. Lidé s malou svalovou rezervou proto hůř přežívají vážné nemoci. A konečně je to lešení, které vás drží vzpřímené a nezávislé. Ztráta svalu, které říkáme sarkopenie, je zloděj: nebolí, neupozorní na sebe, jen vám rok co rok nenápadně bere kus soběstačnosti. Jeden z nejlepších a nejjednodušších předpovědních ukazatelů toho, jak dlouho a jak dobře budete žít, je přitom banální síla stisku ruky.“

Tedy místo každodenního běhání je lepší naordinovat si třikrát týdně silový trénink?

„Nenuťme se do „buď, anebo“, to je falešná volba. Ale pokud se ptáte, kam většina lidí středního věku špatně rozděluje energii, pak odpovím: přeceňujeme jednotvárné kardio a podceňujeme sílu. Běh je skvělý pro srdce, cévy i hlavu, o tom žádný spor není. Jenže běh sám o sobě neochrání sval, kost ani výbušnost tak, jako to dokáže cvičení se zátěží. Můžete být celoživotní běžec a přesto pomalu sarkopenický a křehký.

Takže nepřestávejte běhat. Ale pokud jenom běháte, nevyužijete nejdůležitější pojistku, kterou vaše tělo do stáří má. Ideál je stavba o dvou patrech: síla jako základ, já říkám: síla je matka přírody a pak nosná konstrukce, vytrvalost jako patro nad ní. Kdo staví jen jedno z toho, nestaví na dlouho.“

A co bílkoviny pro svaly? Kolem nich se dnes vytvořil jakýsi kult. Jak velkou roli skutečně hrají? Jsou ještě jiné živiny nebo doplňky, které podle vás mají opravdu smysl?

„U bílkovin je ten kult pro jednou oprávněný – věda za nimi stojí pevně. Aktivní a stárnoucí člověk profituje zhruba z hodnoty kolem 1,5 g bílkovin na kg tělesné hmotnosti denně, s rozumným rozpětím nahoru i dolů. U starších lidí jdu spíš k horní hranici, protože jejich sval na bílkovinu hůř slyší. Odborně tomu říkáme anabolická rezistence, tělo potřebuje silnější signál, aby vůbec začalo stavět. Paradoxně nejvíc bílkovin chybí právě těm, kdo je nejvíc potřebují: starším lidem a ženám. Samozřejmě záleží i na kvalitě a na tom, že bílkovinu rozložíte do dne, ne že ji spolknete celou k večeři.

Z doplňků, kterých jsou plné regály, si podle mě své místo skutečně zaslouží jen hrstka. Na prvním místě kreatin, který má zdaleka nejsilnější vědecký podklad, a to nejen pro sval a sílu, ale stále více i pro mozek a paměť. Dále vitamin D, pokud ho máte málo, což u nás v zimě platí pro většinu lidí. Omega-3 mastné kyseliny kvůli zánětu i svalu. A pro šlachy a vazivo má rozvíjející se, byť zatím ne stoprocentně jistou podporu kolagen s vitaminem C, přijatý krátce před zátěží. Kofein pro výkon. A upřímně skoro všechno ostatní je většinou jen drahá moč. Když se podíváte na pořadník suplementů v efektivnosti, tak jsou percentuálně vždy až ve druhé desítce. Podstatné je pořadí: nejdřív talíř skutečného jídla, a teprve pak nějaký ten suplement, ne naopak.“

Ve své knize Sport je bolest píšete revoluční věc. Tvrdíte, že navzdory dlouho opakovanému přesvědčení lze chrupavku za určitých podmínek regenerovat. Skutečně je to možné?

„Chci být přesný, protože právě tady se snadno sklouzne k přehánění, a to bych té myšlence jen uškodil. Staré dogma znělo: chrupavka je mrtvá tkáň, která se nikdy nehojí, kloub se jen opotřebovává jako brzdové destičky. A tento mýtus je dnes vědecky vyvrácen. 

Pravda je mnohem zajímavější. Kloubní chrupavka sice nemá vlastní cévní zásobení a její schopnost sama zacelit velký hluboký defekt je omezená, nicméně chrupavka není mrtvá. Je to živá, metabolicky aktivní tkáň, která reaguje na mechanickou zátěž. Za správných podmínek – tedy při postupném, přiměřeném a opakovaném zatěžování – dokáže zlepšovat své složení, svou kvalitu, i tloušťku. Potřebné živiny získává z kloubní tekutiny. Dlouho tradovaná představa, že běh chrupavku „obrušuje“, je mylná: rozumná zátěž chrupavku živí a udržuje, zatímco nehybnost ji degraduje mnohem rychleji. Takže ano, ve smyslu remodelace, přizpůsobení a funkčního zlepšení chrupavku regenerovat lze. Ve smyslu „naroste zničený kloub jako ještěrce ocas“ zatím ne. Revoluce mé knihy netkví v tom, že bych sliboval zázrak. Tkví v tom, že bourám odevzdaný fatalismus, který lidem bral chuť se hýbat.“

Takže pokud mi praskne meniskus, je možné jej „opravit“ bez operace?

„Často ano, mnohem častěji, než si lidé myslí. Záleží na tom, o jakou část menisku a jakou trhlinu jde. Meniskus má prokrvenou jen svou vnější třetinu, takzvanou červenou zónu, a právě ta se dokáže zahojit. Vnitřní část má prokrvení menší a hojí se špatně.

Nejdůležitější zpráva se ale týká té nejběžnější situace u lidí středního věku – u degenerativní trhliny, která vzniká spíš opotřebením než úrazem. Strukturovaná cvičební terapie je zde stejně tak účinná jako artroskopická operace, jen bez rizik a rekonvalescence spojených se zákrokem. Nález trhliny menisku na magnetické rezonanci není automatická jízdenka na operační sál. Výjimky samozřejmě vždy existují: pravé mechanické zablokování kolena, kdy se utržený cíp zasekne a koleno nejde narovnat, nebo čerstvá úrazová trhlina v prokrvené zóně u mladého sportovce, kterou lze sešít. Tam operace smysl má. Ale u drtivé většiny „prasklých menisků“, se kterými za mnou lidé chodí vyděšení z operace, je první a nejrozumnější krok poctivá rehabilitace.“

Co musí člověk udělat, aby dal chrupavce šanci? A co ji naopak ničí nejvíc?

„Chrupavka má jednu zásadní zvláštnost, kterou jsem již zmínil. Nemá vlastní cévy, a tak se neživí krví, ale kloubní tekutinou, kterou musí do jejích hloubek napumpovat pohyb. Chrupavka doslova jí pohybem. Když se kloub hýbe, střídavě stlačuje a uvolňuje, tekutina do chrupavky vtéká a odtéká a přináší jí výživu. Nejlepší, co pro ni tedy můžete udělat, je postupné, pestré a přiměřené zatěžování v plném rozsahu, rozumná tělesná hmotnost – kvůli mechanice i kvůli zánětu, který tuk vytváří – a trpělivost, protože chrupavka se mění v měsících, ne týdnech.

A co ji ničí nejvíc? Na prvním místě, možná překvapivě, nehybnost. Nejrychlejší způsob, jak chrupavku zdegradovat, je přestat kloub používat. Imobilizovaná chrupavka chřadne závratným tempem. Dále náhlé přetížení bez adaptace, tedy ten nedělní půlmaraton z gauče. Zranění, které se pořádně nedoléčí. Nadváha a její tichý zánět. Kouření. A svým způsobem i strach, který člověku zakáže kloub vůbec zatížit, a tím ho odsoudí k tomu chřadnutí z nehybnosti.“

Je artróza skutečně neléčitelná? Prý nebolí samotná chrupavka, ale stažené okolní svaly, šlachy a fascie…

„Slovo „neléčitelná“ je nejen nepřesné, je přímo škodlivé, protože bere lidem naději a s ní i chuť něco dělat. Přesnější je říct, že artrózu neumíme vyléčit do stavu, aby byl kloub stoprocentně zdravý. První volbou léčby nejsou prášky ani operace, nýbrž pohyb a síla. To zní skoro provokativně, ale je to tak.

Souvislost mezi tím, jak zle kloub vypadá na rentgenu, a tím, jak moc bolí, je překvapivě volná. Vídám lidi se snímkem, na kterém je „kost na kosti“, a přitom bez bolesti chodí na túry a vídám lidi s mírnými změnami, které trápí intenzivní bolest. Bolest u artrózy totiž často nevychází z opotřebené chrupavky. Ta totiž skoro nemá nervová zakončení. Vychází z okolí, které se dostalo do křeče, z oslabených a stažených svalů, které kloub přestaly správně vést, z podrážděných šlach a fascií, ze zánětu a z nervového systému, který se přecitlivěl a začal hlásit poplach i tam, kde žádný velký oheň není. Proto posilování a pohyb dokážou bolest výrazně utišit, aniž by na rentgenu cokoli změnily. Neléčíme obrázek, ale trpící okolí.“

Dnes lidé utrácejí desetitisíce za různé doplňky, červené světlo, kurzy koupání v ledu nebo drahé technologie. Kdybyste mohl doporučit jen tři věci, které opravdu fungují, které by to byly?

„Rád bych řekl něco vzrušujícího a nového, ale poctivá odpověď je bohužel nudná a nepohodlná a právě proto jí lidé nevěří a raději utrácejí za třpytky. Ty tři věci jsou: silový trénink, spánek a skutečné jídlo s dostatkem bílkovin. To je celé. Silový trénink, jak jsme si již řekli, buduje sval, kost a odolnost. Spánek je jediná doba, kdy se to všechno opravdu opraví a uloží. Bez něj trénujete do děravého vědra. A skutečné jídlo dodá materiál, ze kterého tělo staví. 

Ledová koupel, červené světlo, drahé přístroje nejsou hlavní jídlo, to je nanejvýš pár zrníček pepře navrch. Někomu možná udělají radost, někomu drobně pomůžou, ale postavit na nich zdraví je opravdu utopie.“

Pokud byste se mohl vrátit o dvacet let zpátky a říct mladému Michalu Novotnému jednu jedinou větu o lidském těle, ve které je ukryto moudro, které rozhoduje o našem zdravém pohybovém aparátu, jaká by to byla?

„Řekl bych mu za prvé, že nejsme nesmrtelní. Já jsem zamlada tak jednal a málem se mi to stalo osudným. Je třeba si uvědomit, že naše tělo má své limity. Za druhé je třeba respektovat přírodu. Je mocná a mnohem silnější než naše těla. I toto byla má chyba, která mě skoro stála život. A za třetí: Tělo není stroj, který se používáním opotřebuje, ale zahrada, která zpustne jedině tehdy, když ji přestaneš obdělávat.

Celý život slyšíme: šetři se, ať ti to vydrží, jako by tělo mělo omezený počet kilometrů jako pneumatika. A je to přesně naopak. Tělo neničí používání, tělo ničí nepoužívání. Nebolí nás to, co jsme udělali; nejčastěji nás dohání to, co jsme dělat přestali.“

Denně opravujete lidská těla. Co se za ty roky pokazilo víc — naše těla, nebo náš vztah k nim?

„Bez váhání odpovím, že ten vztah. Naše těla jsou v jádru pořád stejná konstrukce jako před deseti tisíci lety, nezměnila se, nezkazila, mají tytéž geniální schopnosti přizpůsobit se a zhojit. Co se zlomilo, je náš vztah k nim. Lidé často přestávají se svým tělem mluvit. Lidé hledají příliš mnoho pohodlí, z pohybu se čím dál tím posouvají na židle, z chůze do aut, orientaci zaměnují za navigaci, vlastní úsudek za vyhledávač a péči o sebe za specialisty a prášky.  Bojíme se bolesti, nedůvěřujeme řeči našeho těla, čteme jeho signály jako závady, které je třeba umlčet, ne jako řeč, které je třeba naslouchat. 

Vídám lidi, kteří dokonale znají hodnoty na svých hodinkách, ale nedokážou popsat, kde přesně je bolí a kdy to začalo. Tělo nezchátralo. My jsme s ním jen přestali být na přátelské vlně.“

Jsem člověk středního věku a po přečtení tohoto rozhovoru chci udělat první krok pro své zdraví. Co to bude?

„Ať nezůstane u dojmu, dám vám něco konkrétního a hlavně proveditelného, protože nejlepší plán je ten, který skutečně splníte. Ještě dnes vstaňte a jděte se na dvacet až třicet minut svižně projít tak, abyste se trochu zadýchala. To je doslova první krok, chůze, a je symbolický i praktický zároveň.

A tenhle týden přidejte dvě jednoduché silové jednotky. Stačí dřepy, kliky u zdi, výpady, něco, u čeho vaše svaly poznají, že se po nich zase něco chce. Jen dvakrát, celotělově. Tohle je ten první krok — ne dokonalý program, ale opakovatelný návyk, ke kterému se příští týden vrátíte. O zdraví se rozhoduje podle toho, co děláte pravidelně.“

Pořádáte nějaké kurzy nebo workshopy? Kde vás můžeme vidět, případně se s vámi setkat?

„Ano, pořádám pravidelně nejen kurzy pro fyzioterapeuty, ale také workshopy určené široké veřejnosti, kde učím, jak si sestavit efektivní program pro zdravá záda. Další workshop proběhne 10. 10., a veškeré informace najdete na mých webových stránkách novotnymichal.com nebo cestazazdravim.cz.“

Autor článku: Monika Poledníková