Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka? Psychologové radí, jak zvládnout bolest, smutek i první měsíce po ztrátě

Věděli jste, že odborníci rozlišují mezi „normálním“ a komplikovaným truchlením? U komplikovaného bolest nepolevuje, naopak spíš sílí a může člověku výrazně bránit žít běžný život – v takovém případě je důležitá odborná pomoc.

Proč je smrt blízkého člověka tak psychicky náročná

Ještě, než se začneme zabývat tím, jak se vyrovnat se smrtí blízkého, psychologové doporučují nejprve pochopit, proč je tato ztráta pro lidskou psychiku tak zásadním zásahem. Je to hned z několika důvodů:

• Protože jde o jeden z největších životních stresorů. Ztráta blízkého patří podle výzkumů i klinické praxe k nejtěžším životním událostem, které mohou výrazně ovlivnit psychické i fyzické zdraví člověka.
• Protože zasahuje naši identitu a představu o sobě samém. Když odejde partner, rodič nebo dítě, mění se naše role i ukotvení ve světě – člověk může mít pocit, že přišel i o část sebe sama.
• Protože rozbíjí každodenní jistoty a budoucí plány. Smrt blízkého narušuje zaběhnuté rituály i představu budoucnosti a nutí člověka znovu skládat svůj životní příběh v nové realitě.
• Protože přináší silné a často protichůdné emoce. Typické jsou vlny smutku, viny, hněvu i bezmoci, ale také otupělost či fungování „na autopilota“ – jde o přirozené reakce, nikoli selhání.
• Protože může jít i o traumatickou zkušenost. Náhlá či násilná smrt může přetížit psychiku natolik, že se zármutek stává traumatickým a vyžaduje odbornou podporu.
• Protože společnost smrt často vytěsňuje. O smrti se mluví málo, okolí si neví rady a pozůstalý tak může mít pocit tlaku „rychle fungovat“, místo aby dostal prostor pro skutečné truchlení.

Jak se vyrovnat se smrtí blízkého v prvních dnech a týdnech podle odborníků

Ze všeho nejdříve je dobré si uvědomit, že obecné psychologické rady ohledně toho, jak se vyrovnat se smrtí blízkého, nemusí fungovat stejně u každého. Každý člověk prožívá ztrátu jinak – podle své osobnosti, vztahu k zesnulému i aktuální životní situace. Pokud ale v těžkém období hledáte alespoň základní opěrné body, můžete se podle odborníků orientovat v následujících doporučeních:

• Dovolte si prožívat, co cítíte. Odborníci opakovaně zdůrazňují, že neexistuje „správný způsob“ smutku – můžete cítit šok, prázdnotu, vztek, vinu nebo i úlevu, a vše z toho je normální. Zkuste emoce nehodnotit a jen je pozorovat.
• Mluvte o ztrátě a neizolujte se úplně. Psychologové doporučují sdílení pocitů s lidmi, kterým důvěřujete – pomáhá to zpracovávat realitu ztráty. Někdy stačí i tichá přítomnost někoho blízkého.
• Postarejte se o základní fyzické potřeby. V prvních týdnech je důležité udržet tělo „v chodu“ – jíst aspoň něco, pít vodu, spát a dopřát si lehký pohyb. I drobnosti jako sprcha nebo krátká procházka mají velký význam.
• Soustřeďte se jen na přítomný den. Nedělejte zásadní životní rozhodnutí v prvních týdnech a rozdělit si čas na malé úseky – hodinu, dopoledne, den. Mozek je přetížený emocemi a potřebuje stabilitu, ne tlak na výkon.
• Vytvářejte malé rituály a prostor pro vzpomínky. Zapálení svíčky, fotografie, dopisy nebo malý vzpomínkový koutek pomáhají postupně přijímat realitu ztráty a zároveň udržet vnitřní vztah k zesnulému.
• Buďte k sobě co nejvíc laskaví. Truchlení není výkon ani úkol, který je potřeba splnit. Je to proces, který vyžaduje čas, trpělivost a mnohem menší nároky na sebe, než jsme zvyklí v běžném životě.

Když bolest po smrti blízkého člověka nepolevuje: signály, že je čas vyhledat odbornou pomoc

Nyní už zhruba víte, jak se vyrovnat se smrtí blízkého, ale co když psychická tíha nepolevuje ani s odstupem času? Psychologové uvádějí, že intenzivní smutek je v prvních týdnech až měsících po ztrátě přirozený, postupně by se však měly objevovat alespoň krátké chvíle úlevy a návratu k běžnému fungování. Pokud však přibližně po 6 až 12 měsících nedochází k žádnému zlepšení, člověk má pocit „zaseknutí“ v akutní fázi truchlení a smutek dlouhodobě narušuje spánek, jídlo, práci i základní péči o sebe, odborníci doporučují vyhledat psychologickou či terapeutickou pomoc. Zároveň ale zdůrazňují, že není nutné čekat na žádnou časovou hranici – pomoc je na místě kdykoli, kdy je prožívání ztráty příliš tíživé nebo se objevují pocity beznaděje či sebepoškozující myšlenky.

Autor článku: Iveta Reinisch