Posmrtný život: Co je po smrti? Odchází naše duše skutečně do věčné blaženosti?

Základním předpokladem posmrtného života je víra v existenci duše, která se po smrti odpoutá od pozemského těla a odchází. Kam? Obvyklé bývá říkat „do světla“. Co si pod tímto pojmem představit, o tom si povíme později v tomto článku. Nejprve si vysvětlíme, jak to s duší vlastně je. Různá náboženství jsou o její existenci přesvědčena, je to často jeden ze základních kamenů dané víry a podle skutků, které člověk spáchá během pozemského života, je dáno vše, co přijde po smrti. Vědci byli donedávna v tomto ohledu docela skeptičtí. První náznak jakéhosi seriozního průzkumu se datuje do 90. let 20. století. Tehdy američtí vědci přišli na to, že duši je údajně možné zvážit a tím podpořit teorii o její existenci. Tvrdili, že lidé bezprostředně po smrti vážili o 2,5 – 6,5 gramů méně než za života. První podobný pokus přitom proběhl v roce 1915, kdy byla duše o něco těžší. Vědcům vyšlo, že váží 22,4 gramu. Experiment se opět odehrál ve Spojených státech.

Posmrtný život aneb „Život po životě“

Prvním badatelem, který se zabýval tematikou prožitků blízkých smrti a na téma posmrtný život vydal řadu knih, je Raymond A. Moody, americký lékař a spisovatel. Jeho nejznámější knihou je Život po životě. Zjistil, že prožitky lidí, kteří prodělali klinickou smrt, měly některé shodné rysy. Patří k nim například zážitek existence mimo tělo, průchod jakýmsi tunelem, setkání s mrtvými příbuznými a také setkání se silným, uklidňujícím a laskavým světlem. „Na základě rozhovorů s tisíci lidí o jejich prožitcích blízké smrti a mnoha vlastních prožitcích některých typických příznaků prožitků blízké smrti jsem přesvědčen, že existuje život po smrti. Na základě výpovědí svých pacientů nemám absolutně žádné pochybnosti, že se na krátko dostali na onen svět,“ říká sám Raymond A. Moody. Těsně po přelomu tisíciletí publikovali nizozemští lékaři v medicínském časopise Lancet výsledky svých výzkumů. Byly velmi zajímavé. Jedním příkladem za všechny může být případ pacienta v kómatu. Všechny pokusy o resuscitaci selhaly, byl připojen na přístroje, které za něj udržovaly jeho životní funkce a po hodině jeho srdce začalo znovu bít. Po týdnu tento člověk požádal sestru o své osobní věci a přesně určil místo, kam je uložili. V době, kdy se tak stalo, byl již podle všech výsledků de facto mrtvý. On sám k tomu řekl, že pozoroval sezhora dění okolo sebe.

Největší výzkum na téma „život po smrti“

V roce 2014 byly zveřejněny výsledky největší studie na téma „posmrtný život“. Uskutečnila se na univerzitě v britském Southamptonu. Při ní bylo prozkoumáno přes 2000 osob. Lékař, který výzkum vedl, jako jeden z důkazů, že život po smrti existuje, uvádí příklad sedmapadesátiletého muže, který byl na tři minuty mrtvý. Přesto vnímal své okolí natolik, že popsal vědcům vše, co se během oněch tří minut okolo něj dělo. Zaznamenal dvě pípnutí přístroje, které tento zvuk vydává každé minuty. Z toho vědci odvodili, jak dlouho trval jeho zážitek. Podle lékařů, kteří se na výzkumu podíleli, mají podobné zkušenosti i další lidé, jen si je zkrátka nepamatují, protože jsou pod vlivem tlumících látek a léků. Zatímco dosud byly takové zkušenosti popisovány právě jako následek podání podobných látek anebo halucinace, poslední výzkumy naznačují, že tomu tak být zdaleka nemusí. Dokonce i sami vědci nejrůznějších oborů, včetně tak pragmatického, jako je třeba fyzika přiznávají nové poznatky a jsou ochotni připustit, že tento fenomén není zdaleka prozkoumán a zasluhuje mnohem větší pozornost. Sami už podvědomě tuší, že smrt je jen brána do jiného života.

Posmrtný život? Přední neurochirurg líčí své zkušenosti

Své svědectví vydal i významný neurochirurg z Harvardu, dr. Eben Alexander. Poté, co byl sedm dní v kómatu, popsal své zážitky. Během své dvacetileté praxe na lékařské fakultě harvardské univerzity byl přesvědčen o tom, že zážitky lidí, kteří se ocitli na prahu smrti, jsou vědecky vysvětlitelné. V roce 2008 se během zánětu mozkovým blan sám ocitl na sedm dnů v kómatu. Tato zkušenost zapřičinila, že se ze skeptika stal zastánce teorie, že život po smrti existuje. Veškeré argumenty, které zpochybňují podobné zážitky, totiž tvrdí, že vznikají v důsledku omezeného či špatného fungování části mozku zvané neokortex. „K mé zkušenosti došlo v okamžiku, kdy to nebylo tak, že by můj neokortex špatně fungoval. Tato část mozku byla prostě stoprocentně vypnutá. Což bylo zdokumentováno také CT skeny a neurologickými vyšetřeními. Na základě dnešního medicínského chápání mozku je absolutně nemožné, abych během svého kómatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí,“ vyjádřil se ve své knize, kterou na základě těchto prožitků napsal. A co lékař prožíval? Letěl vysoko nad oblaky, kde kolem něj létali průhlední a světélkující tvorové, byly to prý bytosti, patřící do vyšších forem života. Zatímco se vznášel na křídlech stále výš, doprovázela ho krásná mladá žena, která se s ním telepaticky dorozumívala. Měla zlatohnědé vlnité vlasy, vysoké lícní kosti a modré oči s pohledem, který mu dával najevo nekonečnou lásku. Dovedla ho do nekonečného prostoru plného klidu, který byl plný světla, které pocházelo ze zářící koule. Ta měla být prostředníkem mezi ním a laskavým nekonečnem, kde se ocitl. „Stále jsem lékař a muž vědy. Někde hluboko jsem se ale zásadně změnil, protože mi bylo dovoleno zahlédnout záblesk skutečné reality. Můžete mi věřit, že stojí za to,“ popsal doktor Alexander.

Co se děje po smrti, záleží i na nás samotných

Co je po smrti? Někteří lidé popisují naprostý stav blaženosti, klidu, setkání s laskavým světlem i dávno zemřelými příbuznými. Podle mnoha esoteriků a badatelů, které posmrtný život zajímá, je možné v tomto stavu sledovat žijící příbuzné na zemi a vlastně dělat vše, co duši činí šťastnou. Musíme si ale uvědomit, že ta má již zcela jiné potřeby a preference, než v lidském životě. Netrpí také bolestmi a pokud se má zjevit v nějaké formě, pak je jiná než před svou smrtí. Tedy nemá tělesné defekty a nevypadá ztrápeně. Někteří lidé mluvili ale i o pádu do propasti během klinické smrti. Esoterikové říkají, že duše zůstávají někdy připoutány na tomto světě z různých příčin, kterými jsou snaha ochránit příbuzné, lpění na majetku, smutek pozůstalých a podobně. Některá náboženství tvrdí, že štěstí nebo trýzeň duše po smrti je už setrvalý stav, na kterém se nebude nic měnit. Jiné víry jsou toho názoru, že se duše opět vrátí na svět v těle jiného člověka.

Jaký je život po smrti, skutečně nevíme. Co se však začíná prokazovat čím dál větší měrou, je to, že smrtí vše zdaleka nekončí. Na to bychom měli myslet i v tomto životě a to ať už věříme, že najdeme místo, kde navždy spočineme anebo v to, že naše duše budou putovat dál a znovu se na náš nebo jiný svět vracet. Naše další osudy jsou totiž evidentně závislé na tom, co děláme a jak se chováme dnes a tady.