Rozhovor: „Turbulencí se nebojte. Letadlo se jen tak nerozpadne, vydrží víc než si lidé myslí,“ říká pilot Marek Terzijský

Když Marek Terzijský říká, že “piloti na stromech nerostou”, není to klišé. Cestu do kokpitu Boeingu je hodně trnitá. On sám si ji prošel od bezmotorových letadel v patnácti, přes licence a zkoušky, až po řízení letadel s několika stovkami cestujících. Bojíte se turbulencí nebo třeba problémových spolucestujících? Kapitán Boeingu vám prozradí, jak se takové situace řeší.

Četla jsem o Vás, že jste měl jasno už jako kluk – že vás to k letadlům táhlo odmala. Vybavíte si ten úplně první moment, kdy Vás to „nahoru“ začalo lákat? A kdyby to tehdy nevyšlo... čím by dnes byl Marek Terzijský, kdyby nelétal?

„Já měl zcela jasno už ve čtyřech letech a pamatuju si přesně, kdy se to stalo. Byli jsme s rodiči ve Španělsku na dovolené, kde jsme se seznámili s rodinou, která měla stejně starého syna jako jsem byl já. My junioři i naše rodiče jsme se začali kamarádit a já s otevřenou pusou poslouchal tátu mého nového kamaráda, který jakožto letecký mechanik o letadlech vyprávěl. Hltal jsem všechno co říkal a měl jsem jasno, co chci v životě dělat.“

Teď jste kapitán Boeingu, jak jste ale v téhle branži začínal? Co vás na Vaší profesní cestě nejvíc překvapilo? Kdy přišel ten moment, že jste si řekl: jdu si udělat papíry na velké letadlo? A jak dlouho vlastně už létáte?

„Troufám si tvrdit, že jsem si létáním prošel od úplného základu. V patnácti letech jsem začal s výcvikem bezmotorového létání a v šestnácti jsem pokračoval licencí na ultralehká letadla. Kolem dvacátého roku jsem začal létat “dospělé” letouny. Těch licencí (kvalifikací), co musí člověk nasbírat, je poměrně hodně. Začínáte s licencí soukromého pilota (PPL-Private Pilot License), pak pokračujete s létáním v noci, na vícemotorových letadlech, létání podle přístrojů a vše zakončíte licencí obchodního pilota, která vás v kombinaci s výše zmíněným opravňuje řídit dopravní letadla. A do toho všeho děláte teoretické zkoušky na úřadě civilního letectví, kterých je fakt hodně. Tu nejvyšší licenci, licenci dopravního pilota (ATPL), která je předpokladem být kapitánem-velitelem dopravního letadla, člověk většinou získá už jako první důstojník u letecké společnosti, po splnění všech podmínek náletu, apod. Ale abych odpověděl na celou Vaši otázku. Je mi 37 let, takže létám 22 let, z toho 11 na dopravním letadle.“

Lidé mají o pilotech spoustu představ. Většinou k nim mají hluboký respekt. Na své facebook a Instagramové stránce jste ale psal i tom, že CEO jisté nízkonákladovky prohlásil, že jsou to jen “vznešenější taxikáři”. Takže, kdo je to vlastně pilot a co všechno musí zvládat?

„Ano, to jsem psal a bohužel to je pravda. CEO jisté nízkonákladovky nemá absolutně žádný respekt ani k pilotům a možná ani k nikomu jinému. Nechci aby to znělo, že si hrajeme na nadlidi, to určitě ne, ale piloti prostě na stromech nerostou. Je to dost specifické zaměstnání, které vyžaduje perfektní zdravotní stav, poměrně hodně peněz a roky studia a praktického výcviku. A nepřijde mi správné, aby se k takto kvalifikovaným lidem přistupovalo stylem jako má pan O`Leary. Někde jsem už říkal, že práce pilota jsou tisíce hodin nudy, které mohou být kompenzovány pár minutami naprostého stresu a 100% soustředění, kdy jde o životy stovek lidí. A přesně pro tyto případy jsme vycvičeni a pravidelně přezkušováni na simulátoru.“

A zvládat asi musíte i nepřizpůsobivé pasažéry. Mohou být opilí, hádají se apod. Co se vlastně v takové chvíli děje z pohledu pilota? A je něco, co vás na palubě zaskočilo nebo překvapilo?

„Dokud se to děje na zemi, nemusíme to nějak extra prožívat. Zavoláme letištní policii a oni se o nepřizpůsobivého postarají za nás. Problém nastává ve vzduchu. Samozřejmě na toho daného člověka hned nemůžeme skočit, a zbouchat ho do kuličky. Jsou tam nějaké právní postupy, které musí posádka dodržet. Ústní varování je krok číslo jedna. Následuje tzv. Captains warning card neboli varovná karta od kapitána, kde je vysvětleno, že to, co dotyčný dělá je v rozporu s přepravními a bezpečnostními postupy a pokud nepřestane, budeme muset jako posádka zvážit další kroky, jako je např. přistání na nejbližším vhodném letišti. Za náklady dotyčného samozřejmě.

V krajním případě je posádka oprávněna použít donucovacích prostředků a cestujícího zpacifikovat. Nebo poprosit někoho, kdo k tomu má fyzické dispozice. Ať se ale děje cokoliv, piloti nikdy nesmí vylézt z pilotní kabiny. Takže to není tak, že je kapitán srab a posílá stevardku s kartičkou. On v té kabině zůstat vyloženě musí.“ 

Jak vypadá takový váš běžný den? Přijdete do práce a co se děje dál? Jak vypadá všední den kapitána B737?

„Běžný pracovní den kapitána Boeingu vypadá asi následovně. Briefing s posádkou máme hodinu a čtvrt před plánovaným odletem. S kolegou, prvním důstojníkem, se potkáme v briefingové místnosti, probereme počasí na letišti odletu, po trati a letišti příletu, koukneme na informace o všech letištích, která se nás týkají, zkontrolujeme, jestli máme letadlo technicky v pořádku a dohodneme se, kolik paliva budeme brát nad rámec minima, které nám vypočítalo navigační oddělení. Poté se potkáme se stevardkami a stevardy, kterým řekneme věci, které stejně dávno ví, jako například doba letu, počet cestujících, apod. Co je ale většinou zajímá je počasí, jestli budou někde nějaké výraznější turbulence atd. Domluvíme se na heslu pro vstup do kokpitu a jdeme do letadla. Po příchodu do letadla se dělá vizuální kontrola - obchůzka letadla. Pak už zbývá jen samotná předletová příprava letadla, nastoupit a můžeme vyrazit tam, kam máme namířeno.“

Všude se mluví o stresu, ale vy coby pilot musíte být hodně odolný. Co je z Vašeho pohledu největší strašák? Zažil jste tam nahoře někdy něco opravdu “o nervy”? Musel jste někdy řešit fakt velký průšvih?

„Pár problémů jsem ve své kariéře řešit musel, ale v 99% případů bych to nenazýval fakt velkým průšvihem. V Kanadě jsme vypínali motor za letu, ale jelikož to bylo řízené vypnutí z důvodu úniku oleje, nedávali jsme řídícím letového provozu nouzi - MAY DAY, ale jen tíseň, tzn. PAN PAN. Největší průšvih co jsem kdy řešil, byla signalizace požáru podvozkové šachty nad Afghánistánem. Vezli jsme skandinávské vojáky z Kábulu do Mazar-e-Sharif a nad horami nám to začalo křičet, že hoříme. To, že to byla chybná signalizace jsme zjistili až po přistání. Pocit to ale příjemný nebyl a Afghánistán tomu moc nepřidal.“

Asi všechno pasažérům neříkáte, že? Musel jste někdy nouzově přistát? A co takové ty lety, kdy musíte přerušit přistání a jdete znovu nahoru? Z pohledu v letadle je to celkem děsivé. A neříkejte mi, že to není nebezpečné. Potí se mi ruce jen při té otázce…

„Budete se divit, ale pokud to jen trochu jde, snažím se lidem říkat pravdu. Nechci je vyděsit, ale když nám upadne motor, nebudu si vymýšlet, že máme drobný technický problém. Ještě když polovina letadla na to křídlo vidí a pozná, že motor, který tam před chvilkou byl, už není. Chci aby lidi věděli, že se něco děje, ale zároveň chci, aby slyšeli klidným hlasem, že se např. vracíme na letiště odletu, a vše bude v pořádku. 

Přerušené přístání, neboli go-around je opravdu bezpečná věc. Pokud se udělá správně, není se čeho bát. Poslední jsem dělal letos na Tenerife, 13. března a žádná horská dráha to nebyla. Pro lidi, kteří neví o co jde nebo proč se to děje to asi není úplně příjemné, ale v zásadě nejde o žádný problém. Vždy je bezpečnější přistání přerušit, než například přistát z nestabilizovaného přiblížení.“

Loni jsem zažila fakt silné turbulence v letadle. Ošklivé počasí, venku hustá mlha a uvnitř dvacet minut pekla. Kdysi jsem někde četla, že pro piloty jsou turbulence celkem zábava. Takže – kdy mohou být turbulence opravdu nebezpečné, a kdy je to zbytečná panika?

„Turbulence mohou být nebezpečné ve chvíli, kdy budou lidi po zhasnutí světelného transparentu odpoutaní. Některé turbulence se totiž nedají předpovědět a létající cestující po kabině nechceme. Samotné letadlo vydrží víc než si Vy nebo i já dokážeme představit. Křídlo se fakt neurve, pod to bych se i podepsal. Ano, je to nepříjemné, lidi můžou křičet, můžete se polít kafem… ale s letadlem se nic nestane. Řekl jsem to stokrát a řeknu to znovu. Vykašlete se na nějaké světýlko na stropě a pokud sedíte, připoutejte se. Pak budete v pohodě, nic se Vám, ani Vašemu okolí, nestane a ono to za chvilku přestane.“ 

Je létání pro vás někdy i únik? Klid, ticho, relax? Nebo se naopak těšíte zpět „na pevnou půdu pod nohama“?

„Létání je koníček, ale jsou chvíle, kdy toho mám plné zuby a letadlo nechci ani vidět. Létání s malým letadlem kolem republiky může být relax, ale nedovedu si představit ani sebe ani nikoho z mých kolegů, že bychom dokázali tvrdit, že v půl 3 ráno na lince do Hurghady relaxujeme.“  

Které lety vás nejvíc baví? A které letiště je pro vás absolutně top a proč?

„Já mám osobně nejradši lety na řecké ostrovy, kde je většinou krásné počasí, velmi malý provoz a jsme schopni si s tím Boeingem zalétat skoro jak s malinkou Cessnou. A to mě baví moc. Pokud vynechám Řecko, rád létám letiště, které jsou do dvou hodin od Prahy, protože mám pocit, že se pořád něco děje. Celkově vše nad 3 hodiny už je moc dlouhé.“

Kam teď poletíte a kam byste si rád zaletěl jen tak – na víkend, na dovolenou? 

„Nad touto otázkou nemusím moc přemýšlet. Byli jsme s mojí ženou, Míšou, v Pekingu a teď Vám rozhovor píšu v letadle z Pekingu do Tokia, kde nás čeká 10 dní cestování po japonských městech. Poté pokračujeme z Osaky do Soulu v Jižní Koreji a pak přes Shanghai zpět do Pekingu. Cestujeme hodně a rádi. Baví nás spolu poznávat svět a občas mám pocit, že náš cestovatelský bucketlist je nekonečný.“

Jak zvládáte let jako běžný cestující? Asi si všímáte věcí, kterých běžný člověk ne, že? Nebojíte se?

„Nebojím. I kdybych se bál nebo se něco dělo, stejně s tím nic neudělám. Samozřejmě si to rád "odřídím" sám, ale nemám problém létat jako cestující. Ale pravdou je, že si letecké společnosti vybírám a s nějakou pofidérní bych neletěl.“

Nejste jenom pilot, ale i hasič. Psal jste o tom, že jste nechtěl mít létání jako rutinu a být stále pryč. Takže létáte jen občas, na otočku a na smlouvu o pracovní činnosti. Tedy práce a koníček v jednom. Co vás ještě baví? A co děláte ve volném čase?

„Ano, je to tak. Jsem členem sboru dobrovolných hasičů v Praze – Lipencích, kde bydlíme. Bohužel jsem časově hodně zaneprázdněný, takže kamarádům –  hasičům, nevěnuju tolik času co by si zasloužili. Ale i tak mě tam snad mají rádi a chápou to. Je to skvělá parta lidí, která mě vzala mezi sebe a já jim za to jsem moc vděčný. Co se práce týče. Létal jsem 10 let na hlavní pracovní poměr a prostě jsem přestal stíhat. Přidalo se ještě podnikání a jednoduše se nedá sedět na dvou židlích. Takže jak píšete: dohoda o provedení činnosti a létám když mám čas, a když mě letecká společnost potřebuje. A když zrovna nesedím v letadle? Aktuálně dokončujeme nejnovější projekt a tím je zbrusu nová klinika estetické medicíny ve Slovanském domě, na Praze 1. Je to projekt, kterému já i celá má rodina dává hodně energie a věříme, že to bude projekt úspěšný.“

Autor článku: Monika Poledníková