Rozhovor: „Česká pediatrie musí jít s dobou. Zbytečné hospitalizace dětem škodí,“ říká primář MUDr. Hynek Canibal

„Ptáte-li se na koníčky, pak tím největším je pro mě jednoznačně rodina. Mám tři děti, všechny jsou už na vysoké škole. Mimo to miluji i svou práci. Nejvěší část mé práce je péče o děti se srdečními vadami. Vedu Dětské  a novorozenecké oddělení, kde se snažím vychovávat budoucí pediatry. V ambulanci mimo jiné pečuji i o děti obézní nebo o děti, které mají problém s výživou, včetně výživy u sportovců. A baví mě studium cizích jazyků. Mluvím šesti jazyky a teď se třeba učím arabštinu.“

Říká se, že s dětmi a seniory mohou pracovat jen lidé, kteří mají opravdu dobré srdce. Co vás na Vaší práci nejvíce těší, co vám práce dává?

„Největší radostí je pro nás vidět, když dítě přijde nemocné a odchází zdravé. O to víc mě těší, když se to podaří s minimální zátěží a co nejšetrněji. Snažíme se, aby byl pobyt v nemocnici pro děti co nejméně stresující – a právě v tom je podle mě naše nemocnice a naše dětské oddělení v Havířově výjimečné. Máme tým lidí, kteří svou práci dělají srdcem. Dbáme na to, aby byly všechny zákroky co nejméně invazivní a při odběrech či vyšetřeních odvádíme dětem pozornost, aby se cítily co nejlépe.“

Pediatrů je nedostatek. Co Vás přimělo vydat se na tuto profesní cestu?

„Je to tak, dá se říci, že pediatrů je dnes nedostatek, což ale souvisí se zbytečně velkým počtem dětských oddělení. Kdyby se podařilo některá pracoviště sloučit a zároveň více respektovat fakt, že většinu dětských pacientů lze léčit doma, situace by se zlepšila. V nemocnici končí zbytečně mnoho dětí, které tam ve skutečnosti být nemusí. Další věc je, že starší generace odchází do důchodu a noví lékaři chybí. A co mě dovedlo k práci lékaře? Jsem z lékařské rodiny, vyrůstal jsem v tomto prostředí. Já sám jsem chtěl být lékařem už od čtyř let – moje maminka je dětská lékařka a kardioložka, táta byl internista a dlouholetý praktik pro dospělé. Když rodiče sloužili, často jsem s nimi trávil čas v nemocnici. Takže tahle práce je opravdu srdeční záležitost.“

A jistě to děláte dobře. Ne náhodou se pyšníte titulem Lékař roku 2020…

„Nerad mluvím sám o sobě. Jestli svou práci dělám dobře, musí posoudit jiní. Věřím ale, že v Havířově se nám to daří, a to nejen mně, ale celému týmu. Od lékařů až po poslední ošetřovatelku tu všichni pracují s maximálním nasazením. Ocenění by tedy nemělo patřit jen jednotlivci, ale celému oddělení, protože bez skvělého týmu by nic nefungovalo tak, jak má.“

V poslední době se hodně hovoří o komunikaci rodičů s lékaři. Často prý dochází i ke konfliktům. Vnímáte to tak nebo je to jednoduše tím, že se rodiče nyní více o vše zajímají, mají více informací a pediatrům už jen slepě nevěří?

„Tohle je složité téma. Obecně bývá komunikace mezi lékařem a rodičem často náročná. Je to dáno i tím, že rodiče, kteří přicházejí s nemocným dítětem, jsou vystrašení a jejich reakce mohou být ovlivněné strachem a stresem. Lékař by si to měl uvědomit a přistupovat k nim s pochopením. U nás v nemocnici se snažíme být pro rodiče partnery – vše jim pečlivě vysvětlujeme a dbáme na aktivní informovanost. Když lékař nevystupuje nadřazeně, komunikace funguje lépe. Chápu, že rodiče chtějí mít informace a kladou otázky – je to přirozené a správné. Těch skutečně problémových rodičů je absolutní minimum.“

Proč většina pediatrů nechce diskutovat? Vzpomínám si, když byl dceři rok, jak mi lékařka říkala, že je nutné podávat jí čistý cukr, protože mozek jej ke správnému vývoji potřebuje. Místo diskuze začala vznikat hádka, tak jsem z ordinace raději odešla. To samé se bohužel děje v případě, že maminky místo některých léčiv podávají dětem byliny, homeopatii nebo chtějí upravit očkovací kalendář…

„Ano, cukr a nejlépe hroznový – to je taková „klasika“ mnohých českých pediatrů. Proč ale mnozí nechtějí o výživě diskutovat? Často argumentují nedostatkem času, ale ten by si na to měli najít. Komunikace s pacienty a jejich vzdělávání v oblasti výživy je totiž nedílnou součástí naší práce. To, že se lékaři výživě nevěnují dostatečně, považuji za velkou chybu. A největší katastrofa je to, že lékaři výživu na fakultě prakticky vůbec nestudují.“

Jak se tváříte na očkování, které je v posledních letech skloňováno ve všech pádech? Tušíte, proč nyní tolik rodičů vyžaduje odklad, úpravu očkovacího kalendáře nebo očkovat nechtějí vůbec? Na co má vůbec rodič v tomto směru právo?

„Jako nemocniční lékaři se očkováním nezabýváme, ale vnímám, že je to téma, které vyvolává řadu otázek. Většina studií, které se bezpečností očkování věnovaly došlo k závěru, že je to bezpečné a rizika rozhodně nepřevyšují benifit. Faktem je, že se dnes očkuje jinými látkami než dříve. Klíčové je také přistupovat ke každému dítěti individuálně a zvážit, co je pro něj nejlepší. Například otázka, zda musí mít dítě do jednoho roku naočkovanou hepatitidu B nebo tetanus, je právem diskutabilní. Očkovací kalendář lze rozvolnit i upravit. Rodiče mají právo očkování odmítnout. Stát má zase pak právo reagovat určitými opatřeními, například omezením přístupu do školek.“

A co měření, vážení novorozenců? Omývání hned po porodu a tudíž i odnášení novorozence od maminky? Lze toto nějak odmítnout a zároveň být hned po porodu se svým miminkem?

„Měření i vážení novorozence jsou důležité, ale mělo by probíhat až s odstupem času, rozhodně ne hned po narození. Standardem by měl být bezprostřední a dlouhodobý kontakt kůže na kůži, tzv. bonding, který zajišťuje klid, pohodu a podporuje vytváření silného pouta mezi matkou a dítětem. Ostatně miminko lze ošetřit přímo na matčině těle, není potřeba jej hned odnášet. Tento proces (bonding) je zásadní kvůli uvolňování oxytocinu a přirozenému ”zamilování se”. Maximálně se snažíme dbát na přirozený porod a respektujeme přání ženy.“

Takže miminko nikam neodnášíte a necháváte jej mamince? A jak se tváříte na odložené přestřižení pupečníku?

„Rodiče by měli vědět, kdy a proč dítě případně odnášíme – a to se děje pouze ve vážných případech, například při nutnosti rozsáhlé resuscitace. Iniciální taktilní stimulaci lze jistě provádět na matčině těle, miminku je potřeba dát chvíli čas, ne začít hned plašit. V naší nemocnici navíc standardně odkládáme přestřižení pupečníku, což je další důvod, proč novorozence ihned neodnášíme, tak jak to kdysi bylo běžné a vlastně škodlivé. Ideální je ponechat pupečník neporušený alespoň 90 sekund, ještě lépe tři a více minut, ideálně až do porodu placenty – tak, jak se to monhde ve světě děje a je to považováno za standard. Ta krev, která takto miminku přiteče je jeho, nikoli matky a není důvod ho o ni připravit. Důvěra mezi lékaři a rodiči je klíčová. Pokud rodiče vědí, že vždy jednáme v nejlepším zájmu dítěte a nikdy je nebudeme obcházet, vytváříme ideální prostředí pro vzájemnou spolupráci a pochopení.“

Vy jste zastáncem holistického přístupu v medicíně. Co Vás k tomuto pohledu na léčení přivedlo?

„Zdá se vám že to, co dělám, je alternativní? Já se ale jen držím nejmodernějších postupů. Což se bohužel v pediatrii u nás často neděje. Při léčbě dítěte je důležité vnímat nejen jeho fyzický stav, ale i psychiku a sociální zázemí, které hrají zásadní roli v procesu uzdravování. Odborná medicína je pro mě základ – neustále sleduji nové poznatky, studuji a vzdělávám se, abych mohl dětem poskytovat tu nejlepší péči. A to samé požaduji i od svých kolegů. K alternativní medicíně máme daleko, ovšem snažím se přistupovat ke každému dítěti individuálně a citlivě. To však nepovažuji za alternativní přístup, ale za součást kvalitní lékařské péče, která respektuje EBM – medicínu založenou na důkazech.“

U pediatra jsou povinné preventivní prohlídky. Pro zdraví dítěte to ale rozhodně nestačí. Na co by se rodiče, v rámci prevence, měly zaměřit, aby jejich dítě bylo opravdu zdravé? Pohyb, jídlo? Dělají v tomto směru dnešní rodiče nějaké chyby?

„Zdravý životní styl není jen o pohybu – i když je velmi důležitý, sám o sobě nestačí. Špatnou stravu totiž nelze „vyběhat“. Klíčové je zamyslet se nad tím, co dnes vlastně jíme. Nejlepší je skutečné jídlo – servírovat dětem to, co někde rostlo nebo běhalo. Až 80 % toho co děti jí vlastně jídlo není.  Rodiče by se měli vrátit k domácímu vaření a omezit fast foody a nezdravá jídla s kombinací cukrů a tuků. Dětská obezita je dnes obrovský problém, vede např. k nealkoholickému ztukovatění jater, cukrovce 2. typu – nemoci, které jsme před 100 lety u dětí vůbec neznali, navíc dětem obezita způsobuje psychické potíže. Dalším faktorem je nadměrné trávení času na mobilech a počítačích. Řešení? Zvýšit pohyb – procházky, kroužky, sport – a nabídnout dětem jiné podněty. Dnešní děti třeba už skoro nečtou, což je škoda. Je na nás, abychom jim ukázali lepší cestu.“

Jak byste poradil rodičům, kteří jsou v situaci, kdy se musí rozhodnout mezi tradičními léčebnými metodami a alternativními přístupy? Lze zde najít nějaký balanc?

„Myslím si, že rodiče by měli mít větší možnost rozhodování a neměli bychom jim vnucovat postupy, které už věda překonala. Například hospitalizace kvůli intravenózním  (do žíly) antibiotikům je často zbytečná – naprostou většinu infekcí lze léčit perorálními antibiotiky, jenže někteří lékaři to nechtějí vidět. Stále existují pracoviště, která například při zánětu ledvin automaticky přijímají dítě na několik dní, i když by mohlo být léčeno doma. To považuji za špatnou „alternativu“. Podobně je to u úrazů hlavy – pokud jde o tupé poranění bez vážných příznaků, rentgen není nutný, přesto se běžně a rutinně dělá, i když to odporuje doporučením, spousta takových dětí hospitalizace nepotřebuje a jsou tam jen „ pro jistotu“, a aby zlepšovaly obložnost. 

Moderní medicína založená na důkazech přináší nové, efektivnější přístupy k léčbě dětí. Často není nutná hospitalizace ani nadměrné podávání léků, např. antitusika a mukolytika u malých dětí. Až 80 % dětských pacientů může zůstat doma, nebo být propuštěno z nemocnice mnohem dříve, než je běžná česká praxe. Důležité je hledat šetrná a efektivní řešení, která minimalizují stres a zbytečnou zátěž pro dítě i jeho rodinu. Medicína se neustále vyvíjí a lékaři by se měli stále učit – i když je to náročné a někdy zkrátka nekomfortní.“

Autor článku: Monika Poledníková