Rozhovor: „Pokud se cítíte ztracení, jste na cestě k něčemu krásnému,“ je přesvědčena koučka a terapeutka Bára Englischová

„Po svém bych vám odpověděla asi takto. Jsem nekonečné vědomí, které si v tomto okamžiku uvědomuje samo sebe. Všichni jsme pozorovatelé toho velkého divadla s názvem život, hrajeme svou roli a přitom víme, že jsme mnohem víc. A ty moje hlavní role? Jsem maminkou úžasných bytostí, syna Páji a dcery Luny. Jsem ženou úžasného muže. Píšu knihy, vedu projekt osobního rozvoje Detoxikuj život, pořádám vědomé kempy a přednáším. Otevírám hluboká témata jako sebeláska, odpuštění nebo vděčnost a ukazuji lidem, jak se spojit se svou autentičností a skutečně žít.“

Jaká byla vaše vlastní cesta k tomu, co dnes děláte? Co vás přivedlo k vašemu projektu, proč jste jej vůbec založila?

„Všechno začalo velmi jednoduchým, ale zároveň hlubokým uvědoměním, že život, jaký žiju, je tak trochu cizí. Že se pořád přizpůsobuji, hledám schválení a ocenění zvenčí a zapomínám na to nejdůležitější, na sebe. Byla to dlouhá, bolestivá a zároveň úžasná cesta, na níž jsem si víc a víc uvědomovala, že v tom rozhodně nejsem sama. Že je tolik lidí, kteří si procházejí tím stejným a kteří hledají alespoň světýlko na té svojí osobní pouti. Proto jsem založila projekt Detoxikuj život. Protože vím, jaké to je cítit se ztracená. A vím, jaké to je najít cestu zpátky k sobě. Dnes inspiruji  ostatní na jejich vlastní cestě – skrze vědomé kempy, knihy, přednášky, meditace a hluboké transformační programy. Vnímám to jako svoje poslání, o kterém jsem už jako malá holka vyprávěla dědovi.“

Ve své knize Detoxikuj život otevřeně mluvíte o těžkých obdobích, která jste sama zažila. Co pro vás bylo nejhorší? A kdy přišlo to klíčové rozhodnutí, že musíte něco změnit?

„Niterně velmi složitým obdobím bylo, když zemřel můj děda. Ten den jsem přišla o životního mentora a laskavého učitele. Dalším zlomovým obdobím byl rok 2016. Období, kdy jsem zůstala sama s miminkem a během šesti týdnů mi zemřely tři velmi blízké osoby, maminka, babička a kamarádka. Nejhorší bylo, že jsem se ztratila, postupně jsem se úplně odklonila od svého vnitřního já. Každým dalším „měla bych“, každým ústupkem ze strachu, každým momentem, kdy jsem se přizpůsobila očekáváním druhých, abych se jim zavděčila, až jsem přestala vědět, kdo vlastně jsem. Byly dny, kdy jsem jen mechanicky fungovala, ale uvnitř jsem se cítila prázdná. Jako bych zůstala viset mezi světem, který jsem žila, a světem, po kterém jsem toužila. A pak přišla chvíle, kdy mi došlo, že musím něco změnit. Bylo to pomalé, bolestivé probouzení.  Že pokud chci žít jinak, musím se nejdřív rozhodnout, že na to mám právo. A tak jsem se den za dnem vracela k sobě. Postupně jsem odložila všechno, co mě tížilo. Strachy. Pochybnosti. Nutnost vyhovět všem kromě sebe. A potom se vše začalo měnit, v souladu s tím, jak jsem se vnitřně měnila já.“

Mnoho lidí se ocitne na dně, ale často mají pocit, že se z toho nedokážou sami dostat. Jaký je podle vás první krok, který může člověk v takové situaci udělat?

„První krok? Přestat utíkat před pravdou. Když je člověk na dně, často se snaží "necítit". Odhání bolest. Otupuje ji extrémními pracovními výkony, sociálními sítěmi, jídlem, alkoholem, čímkoli, odmítá se podívat do svého nitra. Právě to je obrovská past, poněvadž dokud před něčím utíkáme se zavřenýma očima, je vyloučené to uzdravit. Za mě je dobré se zastavit a říct si, ano, bolí mě to. Cítím se ztraceně nebo osaměle. A teď tápu co s tím mám dělat. A potom to chvíli jen tiše pozorujte. Přestaňte to posuzovat, odsuzovat, analyzovat nebo s něčím porovnávat. Jen si přiznejte svoje pocity. Jakmile si přestanete něco namlouvat, dostaví se úleva. V tomto bodě je zásadní prostor pro možnou změnu. Druhým krokem může být položení si otázky: Co bych teď potřeboval/a, abych se cítil/a lépe? Jde o ten daný okamžik. Možná zjistíte, že to je objetí, vyplakat se, možná je to posezení s kamarádkou a nebo jen hluboký nádech a výdech s pohledem upřeným do zahrady. Poté už krok za krokem ve vlastním tempu za malými zázraky. Ukazovat sobě sama, že na nás záleží a rozhodnout se, že si dovolíme opět žít.“

Existuje nějaký klíčový mentální návyk nebo přístup, který vám osobně nejvíc pomohl dostat se z krize?

„Ano., teď mě napadají tři procesy. Prvním je přestat se soustředit na to, co je ,,špatně" a začít vědomě hledat to, co je ,,dobře." Možná to budou maličkosti, třeba vůně dobrého čaje, sluneční paprsky za oknem nebo na dotek příjemné povlečení v posteli. Možná vám to ze začátku bude připadat absurdní, ale přesměrování pozornosti na něco, co je v pořádku právě teď a můžete za to plně procítit vděčnost i v chaosu, je zásadní. Druhý je uvědomění faktu, že vaše myšlenky nejste vy. Sice odrážejí vaše strachy, naučené vzorce z dětství i různé neblahé zkušenosti, ale nejsou vámi. Jsou to jen příběhy, které vyprávíte o svém životě i o sobě sama a ty lze změnit. Když jste na dně, stane se vaše mysl nepřítelem. Opakuje jako ohraná gramofonová deska stále dokola to samé, v tomto případě většinou toxické myšlenky: ,,Na to nemáš. Nikdy se to nezlepší. Ostatní to mají lehčí. S tebou je něco špatně.“ A když tomu uvěříte, ta temnota vás pohltí. Je nutné se začít ptát jiným způsobem: „Co když to není pravda? Co když se to může změnit?“ A postupně si dovolit vytvářet nové vnitřní dialogy, které vás podporují a ukazují cestu ven. Třetím procesem je pochopení a přijetí faktu, že není nutné mít na vše hned odpovědi. Zkrátka stačí jen vědět, kam chci dojít a udělat jeden malý krok. Posléze druhý, třetí a postupně se otevřou možnosti tam, kde bychom je nebyli vůbec schopni vidět.“

Ve své práci se zaměřujete na neurolingvistickou psychoterapii. Můžete přiblížit, co to je, jak funguje, a kterak může pomoci lidem, kteří se cítí zaseknutí na místě?

„Neurolingvistická psychoterapie (NLP) je klíč k odložení blokací z minulých traumat a postupné transformaci. Je to jeden ze způsobů, jak změnit neprospěšné vzorce myšlení a chování, které nás drží v stagnaci, aniž bychom si to třeba uvědomovali. V podstatě se jedná o metodu, která nám pomáhá přepsat fiktivní příběhy, které o sobě a o světě vyprávíme. Naše mysl umí grandiózně vytvářet vzorce a to nejen v našem jednání, chování a myšlení, ale hlavně ve způsobu, jakým vnímáme následně celý svět. To, co si myslíme, že je pravdou (ať už je a nebo není) se posléze stává naší realitou. Pokud prociťujeme pramalou spokojenost s naším životem, vnímáme, že jsme zaseknutí, uvěznění v nějakém neprospěšném "kolotoči", tak máme možnost tyto vzorce zcela pozměnit. Laicky řečeno, představte si, že máte v hlavě špatně naštelovaný filtr, který vám zkresluje vnímání. Pokud bude nastavený korektně, začne vám sloužit a ukáže možnost, jak se dostat ven ze situace, která se zdála složitá a uváděla vás do nejistoty, strachu a stresu. Je to silný, osvobozující a zároveň často náročný proces.“

Jak se vypořádat s negativními myšlenkami a sebeničivými vzorci chování? Co doporučujete lidem, kteří neustále bojují se svou hlavou?

„Když se člověk potýká s negativními myšlenkami a neprospěšnými vzorci chování, je to jako být ve spirále, z níž se zdá, že není úniku. Prvním krokem je přestat sám sebe trestat za to, že vůbec máme tyto myšlenky. Tyto myšlenky jsou přirozenou součástí lidské mysli. To, co dělá rozdíl, je, jak na ně reagujeme.

Prvním krokem je začít s přijímáním. Mnoho lidí se snaží negativní myšlenky potlačovat nebo je ignorovat, ale to je jako když se snažíte strčit silou balón pod vodu – nakonec stejně vyletí zpět na povrch s ještě větší silou. Místo toho, abyste s těmi myšlenkami bojovali, začněte je přijímat. „Tady jsou, ale nejsou moje realita. Jsou to jen myšlenky, které přicházejí a odcházejí.“ Když je budete pozorovat, aniž byste je jakkoliv posuzovali, postupně začnou ztrácet svou sílu.

Druhým klíčovým krokem je změnit způsob, jakým se s těmito myšlenkami identifikujeme. Když  říkáme „Jsem hrozný člověk“ nebo „Nikdy nic nezvládnu,“ vlastně těm myšlenkám dáváme roli, ztotožňujeme se s nimi. Ale my nejsme naše myšlenky. My jsme něco hlubšího, vědomí, které je nezranitelné těmito dočasnými emocemi a názory. Jakmile začneme vidět myšlenky jako “to, co se děje v hlavě”, a ne jako „to, kým jsme“, začneme je vnímat jako něco, co můžeme řídit. Jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak se dostat z tohoto stavu, je naučit se techniky, které dokážou okamžitě přerušit negativní myšlenkový vzorec. Může to být něco tak jednoduchého, jako je hluboký nádech, zadržení dechu, než napočítáte do pěti a hluboký výdech. Když se soustředíme na přítomnost, na dech, vytrháváme se z cyklu negativních myšlenek. Tento moment, kdy přestaneme věnovat pozornost těm destruktivním myšlenkám, začíná oslabovat jejich vliv na nás.

A co se týče sebeničivých vzorců chování – ty obvykle vznikají jako obranný mechanismus. Něco v minulosti nás zranilo a naše mysl si vytvořila způsob, jak se chránit. Ale tato ochrana už není potřeba. A to je místo, kde je nutné si uvědomit, že máme sílu změnit tento vzorec. Není to snadné, ale je to možné. 

Moje rada těm, kdo bojují se svou hlavou? Přestaňte vnímat tyto myšlenky jako nepřátele. Přijměte je, pozorujte, obejměte je a pak se rozhodněte, že je necháte jít. Každý den se rozhodujte, že budete soucitní k sobě a budete si vědomě vybírat, co chcete nechat růst ve své mysli. Negativní myšlenky přicházejí a odcházejí, ale vy můžete rozhodnout, jak na ně reagujete. A to je ten rozdíl mezi žít v zajetí mysli a žít svobodně.“

Jak poznat, kdy už si člověk sám nepomůže a měl by vyhledat odbornou pomoc? Jak se nebát si o pomoc říct?

„Když se ocitneme v krizové situaci, ať už se jedná o psychickou nebo emocionální bolest, akutní pomoc odborníka je klíčová. Je to jako když si zlomíme nohu, víme, že potřebujeme někoho, který nám kosti narovná, tím nás stabilizuje a připraví na následnou léčbu. Tato pomoc nám pomůže přežít to nejhorší, najít oporu a stabilitu. Ale jakmile je tato akutní fáze za námi, je důležité si uvědomit, že každý z nás má jinou cestu k uzdravení. Tady už chybí univerzální návod. Stejně jako při komplikované zlomenině, kdy každý člověk má jiný proces rehabilitace, i naší mysli a duši je třeba věnovat individuální péči, která je přizpůsobená našim konkrétním potřebám. To, co jednomu pomůže, nemusí mít stejné účinky na druhého.

Každý má jiné příčiny svých problémů, jiné vzorce chování, jiné myšlenky a potřebuje jiný způsob, jak se dostat zpět do rovnováhy. Zatímco odborníci nám mohou pomoci stabilizovat a vyřešit akutní problém, skutečná proměna a uzdravení přichází tehdy, když začneme hlouběji zkoumat, co nás k těmto krizím vedlo. Jaké vzorce, přesvědčení nebo emoční rány nás drží na místě? Co nám brání jít dál? V tomto procesu je důležitá trpělivost, sebepoznání a ochota vytrvat.

Akutní odborná pomoc tedy může být nezbytná pro přežití, ale skutečná změna se děje v průběhu dlouhodobějšího procesu, kde každá cesta je jedinečná. Je to cesta, na které se učíme naslouchat sami sobě, přijímat své pocity, zpracovávat staré bolesti a hledat hlubší smysl. A právě v této individuální práci na sobě spočívá skutečná síla a možnost transformace.“

A jak vůbec poznat dobrého a kvalitního terapeuta?

„Skutečně dobrého terapeuta poznáte tak, že vás vede k tomu, abyste si sami našli svou vlastní cestu k uzdravení. Jeho přítomnost je klidná, vnímavá a respektující. Dýchá s vámi, naslouchá, položí otázku, která otevře nové obzory, ale hlavně vám dává prostor, abyste našli odpovědi v sobě. Zdržuje se toho, aby vám předával hotové pravdy, naopak vytváří prostředí, kde si můžete zvědomit svou vlastní vnitřní sílu. Když s ním komunikujete, cítíte se respektovaní, přijímaní takoví, jací jste a celiství. Můžete být autentičtí bez obav, že vás bude posuzovat. Vytváří prostor kde se na vás nikdo nedívá skrz diagnózy, metody nebo škatulky, ale skrz srdce. Kde se cítíte přijati takoví, jací jste – se všemi svými strachy, bolestmi, ale i světlem, které se teprve učíte vidět. Když ve vás jeho přítomnost probouzí klid, důvěru a jemné „ano“ někde uvnitř, jděte tím směrem. Pokud naopak cítíte tlak, manipulaci nebo nepříjemné vibrace, prchejte.“

Co má ráda Bára Englishová, co vás v životě nejvíc těší? Jaké máte koníčky?

„Cítím, že rodina je mým pevným bodem, tím, co mi dává hluboký smysl, propojení a stabilitu. Když jsme spolu, vnímám klid a sílu pro ostatní části mého života. Jsem hluboce vděčná za to, že lidé chtějí víc a víc objevovat svou sílu a potenciál. Těší mě, když se lidé probouzejí, nacházejí lásku k sobě sama a procházejí zásadní vnitřní proměnou, díky níž žijí ve větší radosti a svobodě. Miluji psaní knih, ale i příspěvků na můj blog. Většinou píši přes noc, když celá rodina spí, všude kolem se rozhostí ticho a já vnímám, že jsem v kontaktu s něčím mnohem důležitějším, než jsou jen slova. Psaní je můj niterný způsob, jak můžu skrze propojení s vlastními pocity předávat něco prospěšného jiným lidem. Nejde jen o koníček, je to moje vnitřní a velmi niterná cesta, která mi umožňuje se stále rozvíjet.

Dále musím zmínit přírodu, procházky po lesích a nebo podél moře, když jsme v zahraničí. Mě osobně přinášejí inspiraci v propojení se se Zemí a její energií. V kontextu vnímání přírody se zpomalím a vnímám to, co je opravdu důležité. Již skoro deset let je každodenní součástí mého života jóga, moje učitelka je z Vietnamu a její hluboké vedení je plné laskavosti. Víte, ať už jde o protažení nebo o náročnější pozice, v józe nacházím prostor pro klid a vnitřní soustředění. Je to takový duchovní rituál, způsob, jak se propojuji s každou složkou bytí na jemnohmotných úrovních.“

Když jsme domlouvaly tento rozhovor, zrovna jste se vrátila z Thajska a psala jste, že za 14 dní opět mizíte pryč. Cestujete a poznáváte nové země ráda? Která je vaše oblíbená? A kde je vaše srdce?

„Cestování je pro mě způsob, jak cítit život naplno. Každá nová země, mi ukáže něco nového – o sobě, o životě, o tom, jak rozmanitý a nádherný svět ve všech jeho formách vlastně je. Vietnam byl jedním z těch zážitků, které ve mně zanechávají hlubokou stopu.  Vedla jsem tam transformační vědomý kemp pro 40 úžasných bytostí a každý den viděla na vlastní oči, jak se tito  lidé před mýma očima mění.  Jak nacházejí sami sebe, odkládají strachy, zažité neprospěšné programy a limity i bolesti a místo toho ze svého nitra vytahují svou autentickou sílu. Ten proces, byť je extrémně náročný je dechberoucí.  Moje srdce je tam, kde jsem nyní. Protože srdce nemůže být někde jinde než s vámi v přítomném okamžiku. Ale pokud bych měla říct místo? Je tam, kde se směju se svou rodinou. Kde se držíme za ruce a víme, že ať jsme kdekoli, jsme doma. Proto cestujeme, abychom v tom nekonečném pohybu znovu a znovu objevovali sami sebe. Je to úžasný proces a mám obrovské štěstí, že je to naše společná mise a láska.“

Pokud byste mohla dát jednu radu čtenáři, který právě teď čte tento rozhovor a cítí se úplně ztracený, jaká by to byla?

„Pokud se teď cítíte ztraceni, ráda bych vám řekla: „Jste v pořádku. I v té ztracenosti jste na cestě, která vás vede k něčemu hlubokému a krásnému.“ Důvěřujte tomu, že i když nevidíte, jak pokračovat, každý krok, každá vteřina, každý pocit, který prožíváte, vás někam vede. Možná se to teď zdá jako chaos, ale i v chaosu se rodí nové možnosti. Zastavte se a zhluboka dýchejte, právě teď je to vše, co potřebujete. Jakmile si dovolíte být v klidu, odpovědi začnou přicházet.  Jste přesně tam, kde máte být, i když se vám to aktuálně nelíbí. Ponořte se hlouběji do sebe a položte si otázky:  „Co teď potřebuji? Co mi dělá radost? “ Můžete být překvapeni, jak rychle odpověď přijde, když ji nebudete hledat ve vnějším světě, ale uvnitř sebe. Pamatujte: Vaše realita je odrazem vašich vnitřních přesvědčení. Pokud cítíte ztrátu, je to příležitost k transformaci.

Jste v bodě, kde můžete změnit svou realitu tím, že změníte, co si myslíte o sobě a o světě. Není to o tom, že byste se museli někde najít, ale spíše o tom, že si dovolíte být tím, kým skutečně jste. V tomto procesu není nic špatného. Každý moment, každá myšlenka vás vede k nové verzi vás samých. Důvěřujte, že tento pocit ztracenosti je jen příležitost k tomu, abyste se znovu objevili. Jakmile pochopíte, že vaše mysl vytváří vaši realitu, získáte zpět sílu a kontrolu, abyste změnili směr. Není to o nalezení cesty ven, ale o tom, jak se znovu propojit se svou vnitřní silou a vědět, že ve vás je schopnost změnit vše, co chcete.“

Autor článku: Monika Poledníková