Úmrtí v rodině je vždy zatěžkávací zkouškou. Jak ho zvládnout?

Věděli jste, že ztráta blízkého člověka patří podle psychologů k vůbec nejvíce stresujícím životním událostem, často ještě náročnějším než rozvod či ztráta práce?

Existují rozdíly v očekávaném a neočekávaném úmrtí v rodině?

Smrt je nevyhnutelná pro každého člověka. Když život plyne „standardně“, přichází obvykle ve stáří. Někdy ale do běhu života zasáhne něco, co ho náhle a bolestně zlomí – nehoda, nečekaná tragická událost nebo náhlé selhání zdraví. Možná si i vy v souvislosti s tímto tématem kladete otázku, co víc bolí: zda očekávané úmrtí v rodině, například ve vysokém věku či při dlouhodobé nemoci, nebo náhlá a neočekávaná ztráta při tragické události. Jednoznačná odpověď neexistuje – každého zasáhne jinak a na jiném místě, a srovnávat bolest ve skutečnosti nejde. Přesto jisté rozdíly ve vnímání této bolestivé situace lze vysledovat:

• Očekávané úmrtí v rodině: Pokud je člověk dlouhodobě nemocný nebo ve vysokém věku, mají blízcí často čas se na odchod alespoň částečně připravit, rozloučit se nebo si doříct důležité věci. Ani tak ale bolest nebývá menší. Vedle smutku se často objevuje vyčerpání z dlouhé péče a někdy i úleva, že už blízký netrpí. Právě ta pak může vyvolávat pocity viny a vnitřní zmatek.
• Neočekávané úmrtí v rodině: Náhlá smrt přichází bez varování a bývá spojena s obrovským šokem, pocitem neskutečna a bezmoci. Člověk často přemýšlí nad tím, co šlo udělat jinak, vrací se ke scénářům „co kdyby“ a těžko přijímá fakt, že ještě včera tu dotyčný byl a dnes už ne. Chybí možnost rozloučení i čas se na ztrátu psychicky připravit, a právě proto bývá tento typ bolesti velmi intenzivní.

Úmrtí v rodině a fáze truchlení

Ztráta blízkého člověka dokáže člověku převrátit život vzhůru nohama a zasáhnout psychiku mnohem silněji, než si často umíme představit. Když přijde úmrtí v rodině, mozek i emoce se snaží s bolestí vyrovnat postupně, po malých částech, aby ji člověk vůbec unesl. Právě proto se často mluví o jednotlivých fázích truchlení. Nejde ale o přesný scénář, kterým musí projít každý stejně – emoce se mohou vracet, prolínat a u každého člověka vypadají trochu jinak.

Tento pětifázový model pochází od švýcarsko‑americké psychiatričky Elisabeth Kübler‑Rossové:

• Popření: První reakcí na úmrtí v rodině často bývá silný šok a pocit, jako by celá situace nebyla skutečná – jako by se to dělo někomu jinému. Člověk funguje na autopilota, vyřizuje nutné věci, ale uvnitř stále nedokáže uvěřit, že se to skutečně stalo.
• Hněv: Jakmile realita začne postupně doléhat, často přichází vztek. Může směřovat na lékaře, osud, okolnosti nebo i na samotného zesnulého. Hněv je přirozenou reakcí na bezmoc a pocit nespravedlnosti.
• Smlouvání: V hlavě se objevují různé scénáře typu „kdyby“. Člověk přemýšlí, co mohl udělat jinak, a snaží se zpětně najít okamžik, ve kterém by šlo tragédii zabránit. Psychika si tím často hledá pocit kontroly nad situací, kterou už změnit nejde.
• Smutek a deprese: Přichází hluboký smutek, prázdnota a pocit ztráty smyslu. Člověk může více plakat, uzavírat se do sebe, mít problémy se spánkem nebo ztratit chuť do běžného života. I když je toto období velmi náročné, jde o přirozenou součást truchlení.
• Přijetí: Přijetí neznamená, že bolest zmizí. Znamená spíš to, že člověk postupně přestává bojovat s realitou a učí se se ztrátou žít. Pomalu se vrací k běžným činnostem a dokáže na blízkého vzpomínat bez toho, aby ho emoce úplně pohltily.

Jak se vyrovnat s úmrtím v rodině

Úmrtí v rodině patří k nejtěžším životním zkušenostem a každý se s ní vyrovnává jinak. Někdo potřebuje o svých emocích mluvit, jiný se na čas uzavře do sebe. Neexistuje správný návod, jak truchlit „dobře“, ale jsou věci, které mohou bolest alespoň trochu zmírnit a pomoci člověku postupně znovu fungovat v běžném životě.

• Dovolte si prožívat emoce po úmrtí v rodině. Smutek, vztek, prázdnota, vina i otupělost jsou po úmrtí v rodině normální. Nesnažte se emoce potlačovat nebo dělat, že jste v pořádku. Pomoci může pláč, rozhovor s blízkými nebo jen obyčejné přiznání, že je vám těžko.
• Nezůstávejte na to sami. I když má člověk někdy tendenci se uzavřít, podpora rodiny, přátel nebo psychologa může být v těžkém období velmi důležitá. Sdílení bolesti často pomáhá víc, než se na první pohled zdá.
• Držte se jednoduché denní rutiny. Po velké ztrátě bývá těžké fungovat normálně, ale právě drobné každodenní návyky pomáhají psychice najít alespoň částečný pocit stability. Zkuste pravidelně jíst, spát, chodit na krátké procházky nebo plnit malé úkoly krok po kroku.
• Opírejte se o vzpomínky a rituály. Prohlížení fotografií, zapálení svíčky, návštěva oblíbeného místa nebo povídání o zesnulém mohou pomoci lépe přijmout ztrátu a uchovat si blízkého člověka v srdci.
• Dopřejte si čas a netlačte na sebe. Truchlení po úmrtí v rodině nemá přesný časový limit. Někdo se s bolestí vyrovnává měsíce, jiný roky. Důležité je dovolit si prožívat vše vlastním tempem a nebýt na sebe příliš přísní. Pokud ale bolest dlouhodobě neustupuje a člověk nedokáže fungovat v běžném životě, může být na místě vyhledat odbornou pomoc.

Úmrtí v rodině a nezvládnutý smutek: Kdy vyhledat odbornou pomoc?

Jsme lidé, ne roboti, a tak ani úmrtí v rodině nemusí každý zvládnout „správně“ nebo jen vlastními silami. Podle psychologů je přirozené, že první týdny a měsíce bývají velmi bolestivé, chaotické a člověk funguje jen s velkým vypětím. Pokud ale ani po několika měsících – zhruba půl roce až roce – necítíte žádné zjemnění smutku, nedaří se vám vracet k běžnému fungování, máte pocit, že vás úmrtí v rodině úplně paralyzovalo, nevidíte směr do budoucna nebo saháte po alkoholu či lécích jen proto, abyste bolest otupili, je to signál, že je na místě vyhledat odbornou pomoc. Není to slabost, ale způsob, jak si nechat pomoct nést něco, co je na jednoho člověka už příliš.

Autor článku: Iveta Reinisch