Emoční inteligence aneb Když vysoké IQ nestačí

Pod pojmem emoční inteligence si můžeme představit i rovnováhu mezi emocemi a rozumem, míra prožívání se kterou zvládáme každodenní problémy a obtíže nebo též osobní moudrost člověka. Samotný obor emoční inteligence hledá své místo v psychologii a její praktické aplikaci v různých rovinách života.

EQ versus IQ

Inteligence je schopnost přizpůsobovat se různým podmínkám prostředí, učit se ze svých zkušeností, umět řešit správně situace, i nové situace objevující se v životě, prospívat v práci i ve škole apod.
Výše intelektu se obvykle měří inteligenčními testy a vyjadřuje se inteligenčním kvocientem, tzv. IQ. Ten se obvykle pohybuje v průměru, tedy mezi 90-110 body. Nižší či vyšší intelekt obvykle způsobují různé problémy. Zatímco lidé s vysokým intelektem se častěji mezi ostatními nudí a špatně snášejí stereotyp, neboť jejich mysl se cítí nenasycena, nevytížena, lidé s nižším intelektem obvykle poněkud ostatní nestíhají, přestože se snaží a dělají maximum.

Inteligence je tématem, o které se dodnes vědci přou a hledají, jak velký význam pro náš každodenní život má.

Člověk s vysokým IQ, ale nemusí být právě oblíben a to z jednoho prostého důvodu - nemusí umět vycházet a jednat s lidmi, nedokáže spolupracovat. Důvodem může být to, že jeho emoční inteligence je nízká a právě emoční inteligence umožňuje porozumět druhým lidem, dokázat s nimi jednat a znát a ovládat vlastní emoce. Zejména pro člověka, který jedná s dalšími lidmi, je důležitá emoční inteligence.

Daniel Goleman a popularizace emoční inteligence

O popularizaci a uplatnění konceptu emoční inteligence se velkou měrou zasadil Daniel Goleman  - spisovatel, psycholog a novinář. Pravidelně přispíval do The New York Times a je autorem mnoha knih o psychologii, mezi nimi několika knih o emoční inteligenci. Je rovněž jedním z organizátorů a účastníků světových setkání vědců z různých oborů, kteří se zabývají transformací negativních až destruktivních emocí a jejich využitím v praktickém životě.

Emoční inteligence se dle tohoto autora skládá z pěti složek, které se mezi sebou nadále ovlivňují. Jde o znalost vlastních emocí, tedy schopnost rozpoznat svoje pocity, jde o složku nezbytnou pro sebeporozumění, umožňuje nám lepší rozhodování. Dále je to schopnost zvládání emocí, kdy dokážeme se svými city nakládat tak, aby odpovídali situaci, například setřást ze sebe pocity sklíčenosti, úzkosti, zklidnit vlastní rozčilení apod., schopnost motivovat sám sebe, je snahou zapojit naše city do našich snah tak, aby vedly k získávání vědění i tvořivosti a tak k úspěšné činnosti vůbec. Jde i o schopnost odkládat uspokojení, schopnost potlačovat unáhlené jednání a další schopnosti. Další složkou je dle Golemana vnímavost k emocím druhých, tato schopnost bývá rovněž označována jako empatie (vcítění se). K jejímu rozvoji dochází s rostoucím emočním sebeuvědoměním, umožňuje poznávat, co si druzí přejí. Umění mezilidských vztahů pak umožňuje rozvíjet a uplatňovat empatii, uspokojivé mezilidské vztahy závisí na tom, zda člověk je schopen vcítit se do emocí ostatních a přizpůsobit také tomu svoje jednání.

Dle Golemana jsou vlastně všechny emoce v podstatě popudy k jednání, chceme-li tedy být úspěšní v interpersonálních vztazích, pak je k tomu zapotřebí umět dokonale rozeznávat vlastní emoce, ale i druhých. Jen tak si dokážeme uvědomit, co sami činíme, co chceme učinit, nebo co činí či chtějí učinit druzí. Jde v podstatě o dvě základní složky emocionální inteligence, o složku percepční a konativní. Tedy rozpoznat a na základě tohoto rozpoznání psychologicky vhodně jednat.

Význam a využití emocionální inteligence

Schopnost empatie a sebeovládání však na druhou stranu automaticky nezaručují morální užití emocionální inteligence. Mnozí lidé, kteří dokážou rozpoznat, po čem druzí touží, pak tohoto také dokážou vhodně využít pro svůj vlastní prospěch a k sobeckým účelům. Například dokážou využít pocitů osamělosti některých lidí, dovedou se vetřít do jejich přízně a pak je využívat ve svůj vlastní prospěch. Jedním z využití emoční inteligence je tedy osobní prospěch. Morální užívání emocionální inteligence závisí na stupni vývoje osobní morálky. Pozitivní sociální cítění je označováno jako altruismus, předpokladem altruismu je empatie. Žádoucí je tedy spojení emocionální inteligence a etického cítění, emocionální zralosti. Lidé emočně inteligentní jsou si rovněž vědomi svých slabostí, svoje reakce usměrňují a sebe sami dokážou směřovat k požadovanému výsledku.

Další možností využití emoční inteligence v životě je bezesporu její využití v pracovním užití. Manažeři, kteří jsou emočně inteligentní, dokážou lépe a efektivněji řídit nejen sebe, ale také ostatní. Silné emoční propojení manažerů a ostatních lidí v organizaci vede k tomu, že podřízení pak mají lepší povědomí o tom, co se po nich požaduje a výkonnost organizace se tím přirozeně zvyšuje.

Co jsou emoce a proč jsou pro nás tak důležité?

Struktury mozku, kde vznikají emoce, jsou vývojově mnohem starší než ty, v nichž probíhá myšlení a analytické procesy vůbec. A informace od smyslových orgánů se dostávají k „emočním" strukturám mnohem rychleji, takže nejdříve reagují emoce (vztek, strach, ale i radost...) a pak teprve rozum.

Umožnilo nám to tu nejpodstatnější věc - přežít. A přes veškerou slupku civilizace a racionality se naprostá většina všech prvotních informací přenáší právě emocemi.

O významu termínu emoce se filosofové a psychologové přou již mnoho let. Na jednotné definici se neshodli.

Zde tedy několik náhledů a definic k emocím

emoce: z řeckého slova e - motere: motere pohybovat se, předpona - e pohyb směrem pryč
emoce: širší pojem než cit – zastřešuje subjektivní zážitky libosti i nelibosti
emoce: popudy k jednání, okamžité pokyny pro zvládání životních situací, jsou provázeny fyziologickými změnami a motorickými projevy
emoce (oxfordský slovník): rozrušení nebo znepokojení mysli, pocit, stav jakéhokoliv mentálního rozrušení. Dodnes se rovněž vědci neshodli na tom, které z emocí by měly být považovány za primární, tedy takové, z kterých pak vznikají jemnější odstíny. Objev Paula Ekmana z Kalifornské univerzity v San Francisku, který zjistil, že specifický obličejový projev čtyř emocí (strachu, zloby, smutku a potěšení) rozlišují lidé ve všech kulturách stejně - včetně negramotných národů, neovlivněných masovými médii. Proto tyto emoce považuje za tzv. univerzální.

8 základních emocí (dle psychologického slovníku Hartl)

radost; strach; důvěra; vztek; překvapení; smutek; anticipace; znechucení

Kategorie emocí podle Golemana

• Hněv – zuřivost, hrubost, nenávist, zloba, popuzenost, rozhořčení, roztrpčenost, zaujatost, podrážděnost, otrávenost, nepřátelství, v extrému až patologická nenávist a násilí
• Smutek – žal, zármutek, neradost, sklíčenost, neveselost, melancholie, sebeobviňování, osamělost, zoufalství, v patologickém stavu až těžká deprese
• Strach – úzkost, nervozita, ustaranost, zděšení, obavy, zlé předtuchy, ostýchavost, podezřívavost, popudlivost, hrůza, děs, lekavost, pochybnosti, v psychopatologii pak fobie a panika
• Radost – štěstí, úleva, spokojenost, blaho, potěšení, pobavenost, hrdost a zadostiučinění, smyslové potěšení a rozkoš, vzrušení, nadšení, zanícení, uspokojení, euforie, rozmarnost
• Láska – přátelství, důvěra, tolerance, vřelost, přijetí, laskavost, přitažlivost, oddanost, obdiv, zamilovanost, okouzlení
• Překvapení – šok, údiv, ohromení, úžas
• Rozhořčený odpor – pohrdání, opovržení, znechucení, přezíravost, averze, nelibost, zhnusení, ošklivení si
• Hanba – vina, stud, zármutek, zklamání, výčitky, svědomí, poníženost, lítost, pokoření, zkroušenost a kajícnost
• Nálada – narozdíl od emocí méně vyhraněné a trvají mnohem déle než emoce. Jen velmi vzácně a málokdo se vydrží zlobit po celý den, je však zcela běžné být celý den ve špatné náladě nebo být podrážděný. V takové náladě pak snadněji podléháme momentálním projevům zlosti, které jsou jakožto projevy časově kratší.
• Temperament – dynamické vlastnosti osobnosti, soubor vrozených vlastností projevujících se způsobem reagování, chování a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí jedince – tedy mírou odpovědi organismu na různé podněty, zároveň se jedná o tendenci organismu měnit nálady. Lidé se navzájem liší nejen obsahem svého duševního života (tj. vnímáním, pamatováním, myšlením, zájmy), ale i formou - reakcemi na podněty. Temperament tedy určuje dynamiku celého prožívání a chování osobnosti.