Nenávidí feministky muže? Je feminismus ekvivalent šovinismu? Odpovíme vám!

Samotné označení – feminismus – vzniklo v druhé polovině 20. století, kdy se dostává do popředí zájmu, užíval se také název ženské hnutí. Samotná hnutí se štěpí do mnohých křídel a směrů, od variant poměrně umírněných, až po směry nejradikálnější, které vyjadřují a propagují vyloženě nepřátelský vztah k mužům. K feminismu se také vztahuje celá řada mýtů a polopravd (viz níže).

Historie feminismu

Když se řekne feminismus, řada lidí si představí především jeho starší formu, označovanou jako první vlna. Ta byla součástí i naší historie v předkomunistické době. Druhá vlna naši republiku celkem minula, protože tento myšlenkový proud se v komunistické době nerozvinul, nebyl připuštěn.

První vlna probíhala od poslední třetiny 18. století až do roku 1930. Představitelky této první vlny ženského hnutí volaly především pro přiznání základních práv, která se deklarativně přisuzovala všem lidem, ve skutečnosti však pouze mužům. Šlo o zcela nejzákladnější práva občanská a politická – právo na vzdělání, právo volit, právo na majetek. Za Velké francouzské revoluce poprvé se svými požadavky ženy vystoupily ve formě masového hnutí, přednesly je Konventu, ten je však nejen vykázal, ale okamžitě sáhl k dalšímu omezení práv žen. V Anglii se pak ženám bojujícím za právo volit začalo říkat sufražetky.

Zásadní otázkou je rozdělení, a to poměrně ostré, mezi mužskou a ženskou rolí = žena a muž jsou odlišné bytosti a je jim vyprojektován rozdílný životní program. Pro moderní evropské zákoníky byl vzorem Napoleonův kodex (Code civil) z roku 1804. Ten potom napodobovaly mnohé další země. U nás to byl Všeobecný občanský zákoník z roku 1811. V tomto zákoníku je uvedeno, že manžel je povinen manželku živit, na úřadech je manželka zastupována manželem, o výchově a výživě dětí rozhoduje otec, manželka je povinna poslouchat manželovy příkazy a majetková práva má pouze manžel. Při rozluce nesmí žena vychovávat chlapce staršího 4 let a dívku starší 7 let. Děti pak automaticky přecházejí do péče otce. Po smrti manžela pak žena nemůže být jedinou poručnicí dětí, musí se najít spoluporučník - muž.

Požadavky první vlny feminismu byly následující:

• možnost stejného vzdělání pro ženy i muže, rovnoprávný přístup ke vzdělání
• rovnocenné platové ohodnocení za stejnou práci
• uznání volebního práva a vlastnictví majetku žen

První vlna feminismu byla přeci jenom nakonec úspěšná, když došlo k odstranění legislativních překážek, pak se na nějakou dobu ženské hnutí odmlčelo. Před nástupem druhé vlny však vzniká několik základních děl, které uvažování o ženské otázce proměňují. To, jak jsou ženy společensky situovány – že svoji důstojnost zakládají na úspěších svého muže, je shledáno problémem. Ženy žijí v imanenci, v režimu obnovování základních životních funkcí a muži v transcendenci, řádu tvoření a přesahování. Ženy tuto svoji roli přijímají, ale nevyplácí se jim to, jsou tak totiž odsunuty do druhořadé pozice. Reálné postavení žen se v tomto mezidobí rovněž proměňuje, ve 30. letech 20. století přibývá žen s vysokoškolským vzděláním – právniček, vědkyň, lékařek apod. Během druhé světové války ženy rovněž prokázaly své schopnosti ve veřejném životě. Po válce, kdy došlo ke společenskému rozmachu, byli muži opětovně schopni své ženy uživit a tak byly „zahnány“ zpět do domácnosti. Měšťanská představa toho, že ženina spokojenost tkví v péči o manžela a děti se tak navrací. Tentokrát však tento názor zasahuje i ženy vysokoškolsky vzdělané, a tak je situace vnitřně mnohem vyhrocenější a konfliktnější. Z toho důvodu dochází ze strany mužů k opětovnému názoru, že přístup k vysokoškolskému vzdělání by měl být ženám omezen.  

Po obrovské vlně konzervatismu, která nebyla pro ženy právě příznivá, se začala formovat druhá vlna feministického hnutí. V souvislosti s hnutím hippies nabyla po roce 1968 masové podoby. Měšťanský model plně odmítala, součástí takovéhoto postoje byl i požadavek, aby ženy o sobě rozhodovaly samy. Toto ženské hnutí se z hnutí hippies brzy vydělilo a zformovalo se jakožto samostatný proud. Výdobytky, kterých bylo v první vlně dosaženo, byly: kontrola nad vlastním tělem, právo na potrat a přístup ke všem profesím.

Vzhledem k tomu, že ženy měly v době druhé vlny přístup ke vzdělání, feministické hnutí se z velké části přesunulo na univerzitní půdu. Tam se etablovalo jako univerzitní obor, mezi akademičkami a aktivistkami se tak vytvořilo jisté napětí, neoddiskutovatelné však je přispívání výsledků výzkumů k ovlivňování stavu společnosti. Druhá vlna přináší nová témata a přístupy. Pozornost se začíná soustředit na dvě základní roviny, v těch se začíná hledat původ nerovností mezi pohlavími, hledá se také pohled na kulturu v nejširším slova smyslu.

V Českých zemích se po druhé světové válce druhá vlna feminismu téměř neprojevila. Komunistický režim sice na jednu stranu nastolil příznivé podmínky pro ženy a prosadil některé jejich požadavky, byl to například vstup do veřejné sféry, podpora zaměstnanosti žen, proklamovaná rovnost pohlaví a systém školek a jeslí. Na druhé straně mnoho prostoru k seberealizaci a svobodu volby nenabízel. 

Uzavřenost komunistické společnosti vůči západnímu světu způsobila, že myšlenky feminismu k nám pronikly v oslabené formě až počátkem 90. let.

Největší mýty o feminismu

1. Feministky jsou ženy, které bojují proti mužům a muže nenávidí

Feministky nepropagují nenávistné postoje vůči mužům, ale snaží se zrovnoprávnit nerovně nastavený systém mezi muži a ženami ve společnosti.

2. Feministky jsou proti sňatkům a mateřství

Ani tento mýtus není pravdivý, mnohé feministky jsou vdané a mají děti. Naopak říkají, že šťastná rodina je důležitou hodnotou, ale netouží mít za manžela patriarchálního despotu, který by je omezoval v jejich právech a rozletu a nutil je být jen doma s dětmi a starat se o domácnost. V rovnoprávném vztahu je muž rovnocenným partnerem, který respektuje jejich touhu po seberealizaci a kariéře a rozumí tomu, že tyto potřeby jsou u ženy stejné, jako u něj.

3. Feminismus je ekvivalentem k mužskému šovinismu

Feministky se nesnaží zvýhodňovat ženské pohlaví, ani nehlásají sexistická názory proti mužům. Snaží se o rovnoprávnost obou pohlaví.

4. Pouze ženy jsou feministkami

Ani toto není úplně pravda. Feministkou či feministou se může stát každý, kdo věří v rovnost pohlaví a chce tuto myšlenku podporovat a rozvíjet. Gender studies nestudují na školách pouze ženy.

5. Feministky nepečují o svoji ženskou krásu

Toto tvrzení zdaleka není pravdou. Být feministkou neznamená vzdát se líčidel ani vysokých podpatků a přestat o sebe dbát. Feministka může být kdokoliv, preference jejího vzhledu a péče o sebe je jen na ní samotné.

6. Feministky jsou ženy vyznávající sexuální svobodu

Rovněž to není tak úplně pravda. Feministky se pouze rozhodly, že budou mít tolik sexuálních partnerů, kolik sami uznají za vhodné. Jde o zbourání zažitých standardů, že muž s mnoha sexuálními zkušenostmi je hvězda, zatímco žena s četnější sexuální zkušeností automaticky "poběhlice". Obě pohlaví jsou si v tomto ohledu rovna a je jen na nich, jak budou žít a pro jaký sexuální život se rozhodnou.

7. Ženy již lepšího postavení ve společnosti dosáhly, proto není feminismu již třeba

Ačkoliv již došlo ve společnosti k mnohým změnám, stále jsou témata k řešení v ohledu rovnosti mužů a žen nasnadě. Jedním z takovýchto témat je existence tzv. skleněného stropu - neviditelné bariéry v ohledu dosažení kariérních postupů a finančního ohodnocení za stejnou práci a schopnosti u mužů a žen.

Jaké jsou důvody pro pokračování feminismu v dnešní době?

Teoreticky mají v dnešní době v České republice ženy stejné šance jako muži. Mohou studovat, pracovat, budovat kariéru, realizovat se a podobně. 

Přitom se však musí stihnout postarat o rodinu a i v tomto případě se udržovat přitažlivé. Rodinu si však žena nepořídila sama, a proto by jí měl její partner pomáhat, nikoliv automaticky očekávat, že žena se zvládne postarat o rodinu i o něj. I v dnešních poměrech stále ženy vydělávají menší částky než muži, je to dáno představou, že žena má doma svého živitele, tudíž nemusí vydělávat tolik. A také se občas argumentuje tím, že žena má doma rodinu, o kterou musí pečovat, není tudíž tolik ceněnou pracovní sílou, neboť se od ní neočekává takové pracovní nasazení a výkon. Jedná se sice o situaci, která skutečně může některým ženám vyhovovat, avšak tím, že je aplikována plošně, stává se její charakter poněkud diskriminačním.

Jedním z dalších problémů, který je specifický pro Českou republiku, je používání příjmení. Ve většině jazyků a zemí jsou ženská a mužská příjmení stejná, neidentifikujete tedy ihned podle jména, zda jde o ženu či muže. I ženy v České republice se rozhodly, že chtějí mít v tomto ohledu svobodnou volbu a sami se rozhodnout, zda si chtějí ke svému příjmení přidat koncovku –ová. Některá příjmení se navíc přidáním koncovky ještě více komplikují, například ta dlouhá nebo nezvyklá, tuto koncovku nemívají příliš v oblibě ani ženy žijící nebo pracující v zahraničí. Feministky navíc poukazují na to, že tato koncovka je přivlastňovací a vyjadřuje, že jste něčí.