Přírodní sladidla jsou zdravější alternativou rafinovaného bílého cukru

Něco z historie cukru

Cukr je sladidlo, které většina lidí používá poměrně často a automaticky. Bez sacharidů člověk žít nemůže, ale bez sacharózy to jde. Evropské země se s cukrem jako takovým seznámily až v době středověku, do té doby bylo slazení prováděno především včelím medem. V oblastech Číny a Polynésie znaly cukrovou třtinu, jejíž stébla se žvýkala a měla sladkou chuť. Do podoby cukru byla třtina pravděpodobně zpracována nejprve v Indii, odtud se pak cukr dostal do Číny a šířil se dále na západ. Pěstování třtiny pro výrobu cukru rozšířili Portugalci na Azory, Madeiru, Španělé na Kanárské ostrovy a poté do Karibiku. Cukr byl do 19. století poměrně luxusním produktem, avšak v průběhu 19. století se rodí zcela nový průmysl pro zpracování a výrobu cukru. V roce 1885 dokonce produkce řepného cukru předstihla produkci třtiny v celosvětovém měřítku. Cukr se stal běžnou základní potravinou.

Název "cukr" je v evropských jazycích odvozeno z arabského sukkar. Od poloviny 19. století je v Evropě běžně prodávaným zbožím a až do konce 19. století se dodával nejčastěji v odlévaných homolích, které se v domácnosti sekaly na drobnější kousky. Bílý cukr je ze všech cukrů stále nejpoužívanější.

V České republice máme někdy problém s tím, že se špatně překládá termín „brown sugar". Tento „hnědý cukr" je ve své podstatě stejný jako ten bílý rafinovaný. Mnoho lidí si ho díky jeho hnědé barvě ale plete s přírodním, avšak bohužel tento cukr prochází také chemickým procesem. Melasa tvoří obal jen kolem krystalů. Není přímo uvnitř krystalů, jak je tomu u cukru přírodního. Cukr přírodní je „raw sugar", rovněž hnědý, ale přirozeně, neboť neprochází bělením.

Bílý cukr

Bílý cukr je nejčastěji užívaný, ale také zbavený všech přínosných látek, řadí se mezi cukry rafinované. Rafinovaný cukr prochází při své úpravě bělením, při tomto chemickém procesu je cukr zbaven všech minerálních látek a důležitých vitamínů a také zbytkové melasy.

Nadměrná konzumace bílého cukru může poškodit naše zdraví

Mnoho slazení a větší množství rafinovaného cukru není našemu tělu prospěšné a může způsobovat i nejrůznější nemoci. Pokud hodně sladíte, můžete pozorovat, že budete trpět častější únavou a depresemi, objevují se poruchy zažívání, častější výskyt kvasinkových onemocnění a další obtíže. Bílý cukr je totiž lákavou potravou i pro různé mikroorganismy, kvasinky a jedovaté látky. Cukr také okrádá organismus o vápník, což může vést k vyšší kazivosti zubů. Negativ, která nás mohou ve spojitosti se zvýšeným příjmem cukru postihnout je celá řada: přílišný příjem bílého cukru narušuje imunitu, přispívá k obezitě, způsobuje hemeroidy a zácpu, může způsobit onemocnění srdce a cév, zvyšuje riziko vzniku rakoviny střev, slinivky, žaludku, může způsobovat bolesti hlavy a deprese, podrážděnost a snižuje také kapacitu mozku (např. při učení).

Čím nahradit bílý cukr?

Rafinovaný bílý cukr můžeme nahradit buď cukrem přírodním – nerafinovaným nebo dalšími přírodními sladidly. Výhody oproti bílému cukru jsou většinou v tom, že přírodní sladidla nejsou zbavena cenných látek a minerálů a při jejich výrobě se neužívají chemikálie. K takovýmto sladidlům patří třeba různé sirupy (javorový sirup, sirup z agáve, sirup ze stévie), med, třtinová melasa apod.

Další zajímavou alternativou může být použití sušeného ovoce. To si můžete připravit i sami doma a navíc budete mít jistotu, že takovéto doma připravované sušené ovoce z vlastních zdrojů není sířené. Další možnou alternativou je i karob. Z karobu si můžete udělat např. kakao, které nemusíte sladit. Karob už je totiž sám o sobě sladký dostatečně.

Přírodní sladidla

Cukr přírodní (surový)

Toto přírodní sladidlo se vyrábí obvykle z cukrové třtiny (ale může být rovněž i řepný) a neprochází procesem rafinace, takže mu zůstává přirozená hnědá barva (pozor, některé cukry mohou být hnědé, ale jedná se o obarvený bílý cukr, například karamelem). Nerafinovaný cukr tak nepřichází o důležité látky, kterými jsou třeba vápník, hořčík, fosfor, železo, draslík a zinek, enzymy a vitamíny skupiny B a Z. Třtinový cukr má výraznější chuť. Zárukou toho, že melasa je přímo uvnitř krystalů je nápis „raw sugar" – přírodní cukr. Pokud máte možnost si vybírat, vyberte si ten, který je spíše tmavší, tyto cukry mají více minerálů díky většímu obsahu zbytkové melasy.

Melasa - černý zázrak

Melasa je sirupovitá látka hnědé až tmavě hnědé barvy, vzniká jako vedlejší produkt při výrobě cukru, a řadí se také mezi přírodní sladidla. Obsahuje spoustu stopových prvků a důležitých minerálních látek pro organismus člověka. Melasa je mnohem víc, než jen pouhé sladidlo. Je bohatá na vápník a hořčík, které obsahuje v podobě pro lidský organismus velmi dobře vstřebatelné. Dále je v ní fosfor, železo, draslík, sodík, zinek i měď a chrom, obsahuje také glukózu i sacharózu, některé vitamíny, enzymy a nenasycené mastné kyseliny.

Pravidelná a dlouhodobá konzumace melasy vede k pročišťování lymfatického systému člověka a harmonizaci nervového systému. Regeneruje krvetvorbu, příznivě působí na srdeční sval a povzbuzuje organismus při dlouhodobém pracovním vytížení, stresu, celkové slabosti a pracovním vytížení. Dlouhodobá konzumace melasy se doporučuje i lidem léčících se s různými typy zhoubných nádorů. Pravidelným podáváním melasy dětem jim zaručíte celou škálu látek důležitých pro jejich zdraví, správný růst a vývoj. Je také prevencí před rakovinou a civilizačními nemocemi.

Hroznový cukr

Hroznový cukr je glukóza, což je monosacharid. Je to jednoduchý cukr, rychle se uvolňuje do krve a může sloužit jako pohotový zdroj energie pro svaly a mozek. Při velké zátěži nám klesne hladina cukru v krvi, což má za následek pokles výkonu a sníženou koncentraci. Ocenit toto přírodní sladidlo mohou tanečníci, sportovci, lidé na dlouhých túrách, řidiči, studenti. Je to dobrý zdroj energie pro nemocné i pro lidi trpící nechutenstvím. Chybou však je užívat ho ke slazení, má méně energie než klasický cukr a celkově se jeho užívání nedá doporučit cukrovkářům a lidem s nadváhou. Hroznový cukr je nejrozšířenější monosacharid (jednoduchý cukr) a vyskytuje se zejména v hroznovém víně nebo v medu.

Stévie sladká

Rostlinu stévii znali jihoameričtí Indiáni. Právě z těchto oblastí Jižní Ameriky pochází, zejména přirozeně rostla v okolí řeky Paraná, která protéká Paraguají a Brazílií. Zdejší Indiáni tuto rostlinu užívali jakožto přírodní sladidlo, ale také jako léčivou rostlinu proti pálení žáhy, na desinfekci dutiny ústní, prevenci proti zubnímu kazu a na řadu dalších zdravotních obtíží.

Evropa byla vůči stévii do poměrně nedávné doby skeptická, a jakožto sladidla se jí užívalo jen ve Francii. Od 70. let se však tímto přírodním sladidlem sladilo i v Japonsku a v jihovýchodní Asii.

Z potravinářského hlediska je stévie naprosto nezávadné přírodní sladidlo a obsahuje řadu tělu prospěšných látek. Je nekalorickým sladidlem a sladivost je 200 - 300x vyšší než u klasického řepného cukru. Čerstvé rostlinky stévie obsahují kromě takzvaných „stevizoidů" také relativně vysoké množství vitamínů (A, C, E, B, K), minerálních látek (fosfor, vápník železo, hořčík, chróm, kobalt, selen, křemík) a také antioxidantů, které pomáhají preventivně chránit naše cévy před kornatěním a náš organismus před zhoubnými nádory. Stévie navíc nezvyšuje hladinu krevního cukru, dokonce ji pomáhá stabilizovat, je vhodnou alternativou cukru pro diabetiky. Stévii se někdy také říká „sladká tráva".

Příště se dozvíte více o umělých sladidlech, která se vyskytují ve velkém množství běžně konzumovaných výrobků.