Komplikuje Vám vztahovačnost a urážlivost život?

Mechanismem vztahovačnosti je návrat (tzv. regrese) do období raného dětství, do doby, kdy malé dítě je středobodem zájmu a pozornosti. Vztahovačnost je tak regresivní fenomén, zakotvený v narcismu a je typickým rysem neurotiků, skoptofobů (jedinci trpící skupinou neurotických příznaků, jejichž společným znakem je obava z blamáže spojená s nadměrným studem a pocitem méněcennosti, strach z lidí, hraničící s těžkým samotářstvím – autoostrakismem) a také paranoidně disponovaných jedinců.

Vztahovačnost a sebevědomí jedince

Jestli se Vás nadměrně dotýká to, co říkají druzí, jejich slova si berete osobně, pak pravděpodobně máte potíže se vztahovačností. To, co ostatní říkají – i když to může být na Vaši adresu – více vypovídá o nich samotných, jejich životě a uvažování, než skutečně o Vás. Hovoří o svých vlastních domněnkách, hodnoceních, názorech vytvořených na základě jejich individuální zkušenosti. Jde o způsob, kterým oni sami přemýšlejí. Někdy se však stává, že od toho, co říkají nebo jak reagují, Vám chybí patřičný odstup a tak to nedokážete vnímat jasně. Cizí názory si vztáhnete sami na svoji osobu. To může následně způsobit, že cítíte křivdu nebo vinu.

Pokud se Vás ale něco dotýká, pak je pravdou, že nějakým způsobem „je to Vaše téma“. Poznámky druhých v nás spouštějí staré rány, prožité křivdy a traumata. Rozeznívají ve Vás témata, která sami nemáte možná úplně dořešená, dotýkají se Vašich osobních přesvědčení, a tak ve Vás mohou spustit emoční reakci. To samotné ovšem ještě stále neznamená, že to, co říká ten druhý, je pravda. Hovoří pouze a jenom o svém vlastním vnímání světa, ze své pozice.

Každý z nás vnímá svět a lidi kolem sebe ze své vlastní perspektivy. Subjektivní hodnocení světa vzniká na základě hodnot, přesvědčení i způsobu přemýšlení, který v dané chvíli používáme a pro lidi kolem nás pak fungujeme jako zrcadlo. Vidí v něm svůj vlastní odraz. To, co kritizují, komentují nebo hodnotí, je právě tento odraz. Komentují a mluví o tom, čemu sami věří a jak by to podle nich mělo být.

Berete si poznámky druhých často jako útok?

Zkuste se nad takovou situací reálně zamyslet. Není pravděpodobné, že by druzí skutečně neměli nic jiného na práci, než na Vás útočit. Celý svět se opravdu netočí jen kolem Vás. Druzí nepřemýšlejí stále jen o tom, jak se Vás dotknout, ublížit nebo Vás ponížit. (I když samozřejmě i takové osobnosti existují, k zmíněnému chování je však nevědomky vyprovokujeme často právě my sami – viz níže) 

Druhým lidem obvykle připisujeme své vlastní přesvědčení, své hodnocení, vidíme je ze své vlastní perspektivy. Univerzální pravidla a pravdy však neexistují, vše je pouze individuální. Každý tak má vlastně tak trochu svoji realitu a svůj svět.

Existují však někteří lidé, kteří jsou na hodnocení druhých poměrně „závislí“. Mají obavu něco udělat či říct ze strachu, co si o nich ten druhý pomyslí. Právě tímto ale dáváte druhým lidem do rukou moc nad sebou samotnými, sebe tím oslabujete a často se právě tím také stavíte do role oběti. Na druhé reagujete na základě svých úvah a přitom vlastně ve skutečnosti vůbec nemáte zájem o to, co oni sami si doopravdy myslí. Vzniká tím bludný kruh domněnek a uražených póz.

Pokud zpozorujete svoji závislost na reakcích a hodnocení okolí, pak pravděpodobně potřebujete posilnit svoji sebedůvěru a sebejistotu. Reakce druhých pozorujeme, abychom se ujistili, zda děláme věci správně. To je však efektivní pouze v některých životních situacích, v jiných ale ne. Je důležité, abyste Vy sami dokázali určit, zda je daná záležitost pro Vás v určitém momentě a situaci užitečná, či nikoliv. Dokažte stát sami za sebou a za svými rozhodnutími i tehdy, když s Vámi druzí nesouhlasí. Oni totiž vycházejí z jiných hodnot a přesvědčení, než Vy. Možná Vám v daný moment prostě jen nerozumí, stejně jako Vy jim.

Jak bojovat se vztahovačností

• Posilujte svoji psychickou odolnost: Jestliže Vám psychická odolnost schází, pak nestačí si jen nařídit, že poznámky, které se Vás dotknou, hodíte za hlavu. Vztahovačnost poukazuje na to, že máte pochybnosti o sobě samém a že se vztahem k sobě samému není něco v pořádku. Ani sebekritičtější poznámka Vám nemůže ublížit, pokud základ pro podhoubí – spojence, není v nás samotných. Může se jednat o vlastní namyšlenost, narcismus, nízké sebevědomí nebo perfekcionismus. Těmto negativním vlastnostem je třeba se postavit a nenechat se jimi vláčet. Kořenem všech těchto vlastností je vlastní nejistota. Pokud si vlastní nejistotu uvědomujeme a připouštíme si ji, pak už jen to může mnohé změnit. Už jen tím, že o sobě budete přemýšlet, Vám dává šanci si svoje vnitřní nejistoty uvědomit a správně se k nim postavit. Kdo je touží porazit, musí se jim umět čelem postavit.
• Nejistota poukazuje na naši zranitelnost a každý z nás se bojí být zranitelný. Pokud však tento strach překonáme a ke své zranitelnosti dokážeme přistoupit objektivně a s laskavostí, naučíme se být sami sobě oporou, pak pocity nejistoty zmizí. Když se naučíte být sami sebou a věci si v sobě srovnáte, pak Vás nerozhodí ani sebeostřejší narážka.
• Pozor si dejte také na vytváření domněnek. Každý člověk má tendence vytvářet si domněnky o tom, že okolí vidí život stejně jako my samotní, to je však nesmysl. Předpoklad, že ostatní lidé myslí stejně jako my, posuzují nás ze stejného úhlu jako my, vede ke strachu být sám sebou. Změnit sebe samého, to chce čas a také odvahu klást si otázky, a to i ty nepříjemné. Život je o nás samotných, ne jen o těch ostatních, ani o tom, co je právě teď v módě a oblíbené. Chvalte se za svoje úspěchy, buďte si jich vědomi a dávejte si nové a zcela jedinečné životní cíle – právě ty Vaše, osobní. Pokud to, čeho chcete dosáhnout, milujete, pak je to jen Vaše a není se za co stydět.   

Závady a poruchy sebehodnocení

Komplexy méněcennosti a snížené sebehodnocení sebou přinášejí obavu z fiaska, neúspěchu, sebelítost, senzitivní vztahovačnost a často záporně ovlivňují celou osobnost člověka, nikoliv jen její přizpůsobivost vůči okolí, ale i rozumovou a pracovní výkonnost, motoriku, citové prožívání a vývoj povahových vlastností.

K pocitům nedostatečnosti a méněcennosti mají sklon lidé vyrůstající v atmosféře neustálého nesouhlasu a kritizování. Zejména pak děti, ke kterým měl jejich otec odmítavý vztah, reagují často na negativní hodnocení své osoby komplexem méněcennosti. Chybí jim emoční opora, emoční stabilita i kladný vztah k sobě samému. Bývají náchylní sebe sami považovat za smolaře, ubožáky, neschopné a neúspěšné lidi a neuvědomují si, že mají i řadu kladných vlastností.

Základním problémem sníženého sebevědomí není zpravidla objektivní handicap, ale postoj k tomuto defektu nebo závadě. Komplex méněcennosti znamená narušení rovnováhy osobnosti, každý má pak přirozeně potřebu tuto rovnováhu si opětovně nastolit, a to buď přiměřeně (cvičením, tréninkem, studiem apod.), je-li však tato možnost znemožněna, pak nepřiměřeně – často morálně nežádoucím přístupem (alkoholismus, užívání drog, drobné krádeže atd.). To však nadále rozpory osobnosti jen prohlubuje. Příčinou komplexu méněcennosti je chronicky frustrovaná potřeba akceptace.

Mezi nepřiměřené formy kompenzace pocitu méněcennosti patří také rezignace a všechny způsoby racionalizace (sebeospravedlňování). Člověk se snaží o minimalizaci svých nezdarů, k nevhodným formám kompenzace pak patří různé formy autistického myšlení, fantazijní kompenzace, denní snění, patologické lhářství, podvádění, různé formy substituce – nadměrná konzumace potravin, kávy, cigaret apod., snaha vyniknout v čemkoliv.

Výchova v dětství a sebepojetí  

Do značné míry je sebepojetí vlastní osobnosti ovlivněno tím, jak je člověk milován a akceptován nebo naopak odmítán, kritizován a zanedbáván rodiči ve svém dětství. Jak ale takovýmto lidem pomoci odstranit vzniklé pocity méněcennosti? Nejlepším řešením je pozornost a úsilí těchto lidí převést do oblastí, v nichž je možná jejich společensky žádoucí a kladná kompenzace jejich komplexů. Uspokojivá role v dobrém kolektivu, vhodné pracovní zařazení člověka, vyrovnaný život a úspěchy v oblasti volnočasových aktivit, to vše pro odstranění těchto pocitů mnoho znamená. Vzniklé chyby i momentální malá selhání nejsou katastrofou, chyba je mnohdy právě tím nejlepším učitelem.

Na druhou stranu je poruchou sebehodnocení i zvýšené sebehodnocení, především sebehodnocení narcistické. Člověk je zamilovaný sám do sebe a není schopen uvidět hodnotu v ničem jiném. Narcisticky orientovaným osobnostem zabírá hodně času starost o sebe samotného, o vlastní vzhled, oděv, životní styl. Bývají koketní, domýšliví a marniví, mluví rádi o sobě a vlastních zážitcích. O druhé mají jen snížený zájem, jejich záležitosti pro ně nejsou až tak důležité. Přehlížejí úsudky druhých lidí, neboť jsou přesvědčeni, že jejich mínění a rozhodnutí jsou ta správná a dobrá. Narcistické osobnosti mívají sníženou autocenzuru, takže říkají vše tak, jak je zrovna napadne, čímž se nezřídka kdy ztrapňují ve společnosti. Dalším typem zvýšeného sebehodnocení je tzv. hodnocení démonické, které přináší představu o nadosobním působení a moci. Dotyčný člověk se cítí osudově předurčen k vůdcovství a dominanci.