Patologické lhaní: Nemáte ve svém okolí Barona Prášila?

Pravá lež slouží k získání nějaké výhody, zpravidla pro danou osobu nebo pro skupinu osob. Tyto výhody mohou být materiálního charakteru, mají vést k vyhnutí se trestu, k zachování reputace nebo k zlepšení společenského postavení. Někdy lež používáme, abychom se vyhnuli nebo ubránili hrozícímu nebezpečí. Někdy se uchylujeme k tzv. milosrdné lži, která má mít za účel vyhnout se pravdě, která by pro adresáta mohla být příliš těžká nebo nezvládnutelná. Ke lhaní se člověk někdy uchyluje v situaci, kdy lže i jeho okolí, jedná se o jakousi nápodobu a pak je specifickou kapitolou i lhaní pro zábavu.

Lhaní u dětí

Ve třetím až čtvrtém roce dítěte se mohou objevit první „lži", v této době jde však spíše o fabulace. Dítě ještě příliš nerozlišuje mezi realitou a fikcí, svět pohádek a hraček ještě dost splývá s tím skutečným. Do jisté míry se jedná o normální jev, rodič by neměl za tyto „výmysly" dítě v žádném případě trestat, nejlépe na ně vlastně ani nereagovat. Z tohoto jevu dítě vyroste, ale opartní bychom měli být v případě, že dítě vyrůstá obklopeno jen virtuální realitou a hračkami, to v žádném případě není vhodné. Rodič by měl zbystřit rovněž ve chvíli, kdy dítě začne vinu za něco, za co je pokáráno, shazovat na svého virtuálního kamaráda. Takovou situaci řešte v první řadě zajištěním pravidelného kontaktu s dalšími dětmi a také s reálným světem.

Dítě ve věku pěti až šesti let touží po všeobecné akceptaci a chce, aby si o něm všichni mysleli, že je hodné a dokonalé. Právě ve chvíli, kdy udělá něco, o čem ví, že není úplně v pořádku, začne lhát a vykrucovat se. V některých případech nejde ani o čistou lež, malé dítě si ve své přebujelé fantazii vymyslí alternativní verzi skutečnosti, která mu mnohem více vyhovuje a nepříjemnost se snaží ze své paměti vytěsnit, na skutečnost zapomene. V tomto období je důležité, aby rodič naučil dítě rozeznávat fikci a realitu. Lhaní by se nemělo stát něčím všeobecně přijímaným nebo zábavným. Problémy se snažíme řešit v klidu a s pochopením. Všeobecné dusno by situaci neulevilo.

Lhaní u školáků bývá často spojeno se školními neúspěchy a průšvihy a je vedeno snahou rodiče ošálit a ulehčit si tak život. Dítě může být pod velkým tlakem a kontrolou, může se mu také zdát, že není dostatečně akceptováno a milováno. Dítě by mělo mít nárok na svoje soukromí, část lhaní často vychází ze skutečnosti, že je neustále dozorováno a kontrolováno. Pokud se samo k něčemu přizná, pak by rodič rozhodně měl udržet svoje emoce pod kontrolou a reagovat beze vzteku.

Lhaní u starších dětí a dětí v pubertě bývá motivováno snahou zlepšit svůj sociální status a také sebehodnotu. Příležitostné lhaní v těchto případech není hned důvodem ke starostem. Avšak pokud lhaní dítěte o sociálním statusu stává častější, pak je třeba se ptát, proč se cítí méněcenné nebo zahanbené. Chronické lhaní u starších dětí bývá často projevem rebelantství vůči autoritám. Děti v období staršího školního věku a puberty už necítí takovou potřebu se rodičům svěřovat a s tím, jak děti rostou, zjišťují, že největší kontrolu, kterou můžou mít, je kontrola nad informacemi. Adolescenti tak můžou záměrně před matkou nebo otcem či oběma rodiči zadržovat některé informace. Na všetečné otázky rodičů odpovídají často neurčitými a vyhýbajícími se odpověďmi.

Zvýšené lhaní je známkou toho, že na rodinném pozadí se odehrávalo nebo odehrává něco, co může narušovat sebeobranu dítěte. Je to například v situaci, kdy se rodiče rozvádějí, lhaní je pak reakcí na hlubší otázky. Lhaní poskytuje dítěti útočiště v úniku do fantazie, podvědomá touha vyvážit propad vlastního statusu. Motivace je nevědomá, ale jeho akce zrcadlí potřeby, které neumí vyjádřit jiným, vhodnějším způsobem.

Polopravdy: jsou typem lží, kdy mluvčí něco podstatného vynechá a vědomě tím někoho dalšího ponechává v mylných představách.

Zamlčování: ve vztahu, kde bylo dohodnuto, že se lidé budou sobě svěřovat, je zamlčování skutečností ekvivalentem lži.

Mlžení: je hovorovým výrazem pro zatajování skutečnosti. Okrajové informace jsou zveličovány, aby byla odvedena pozornost od pronesené nepravdy.

Milosrdná lež neboli altruistické lhaní: přináší určitý užitek lháři nebo posluchači, případně oběma. Tento typ lží bývá ze zdvořilosti přehlížen.

Obranná lež: je podobná milosrdné lži. Uvádíme ji v případě, že hrozí, že odhalení pravdy by mohlo mít katastrofální důsledky.

Sebeklam: sebeklamům podléhá mnoho lidí, jedná se o případ, kdy člověk sám sebe přesvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti. Některé sebeklamy jsou však duševní nemocí, bludy, paranoia.

Nepravé lži u duševně nemocných osob

Pokud si mluvčí není své lži vědom, pak jej nelze označit za lháře. Zatímco duševně zdraví lidé lžou vědomě a zpravidla záměrně, pak duševně nemocní lidé (psychotici, psychopati, drogově závislí, těžcí alkoholici) mohou lhát, aniž by si toho byli vědomi. Mezi druhy soustavného takovéhoto lhaní patří konfabulace. Dotyčný jimi vyplňuje mezery v paměti. Fantazírování bývá reakcí na poruchy paměti.

Patologické lhaní

Syndrom patologického lhaní byl poprvé popsán psychiatrem Antonem Delborckem v roce 1981. Patologické lhaní není klasickou lží užívanou za účelem vylhaní se z nepříjemné situace či si zlepšit pověst. Patologický lhář lže, aniž by z toho měl nějaký hmatatelný užitek. Lže dokonce i ve chvílích, kdy by pro něj bylo jednodušší a dokonce třeba i výhodnější říci pravdu. Takovýto člověk je zcela závislý na svém smyšleném světě a nepravdivých informacích. Má-li popisovat skutečnou realitu, prožívá naprostou frustraci. Patologický lhář si zvykne tyto lži používat, zvykne si dokonce i na stres, který neustálé lhaní provází. Dokáže svými fabulacemi rozbít světy ostatním.

Dnešní psychiatrie řadí tuto na první pohled více méně neškodnou poruchu mezi nejsložitější fenomény klinické praxe. Patologické lhaní, bájivá lhavost nebo tzv. „mýtomanie", se obtížně nejen diagnostikuje, ale i léčí. Bájiví lháři se dělí do různých podskupin a často trpí mnohočetnými poruchami osobnosti. Hlavním motivem těchto lhářů je získání takové pozornosti a respektu, jaké by podle jejich názoru nikdy nepoznali, kdyby se spolehli na své obyčejné a nezajímavé já. Trpí nedostatkem sebevědomí a vymýšlí historky, v nichž hraje hlavní roli. Stává se to pro něj drogou, bez níž se neobejde.

Důvody vzniku patologického lhaní mohou být různé. Většinou však počátky můžeme hledat v dětství. Být středem pozornosti, stát se důležitým, šokovat i pobavit – toto všechno jsou hnací síly k tomu, aby člověk nemluvil nudnou a obyčejnou pravdu, která vlastně asi nikoho nezajímá. Pro patologického lháře není možné v průběhu života přestat lhát. Jeho okolí už je zvyklé na neuvěřitelný svět, který jej obklopuje. Vyžaduje zajímavé příběhy, vyprávění i humor nabitý detaily. Mluvit pravdu by pro patologického lháře znamenalo tyto lidi zklamat tím, že začne mluvit pravdu.

Münchhausenův syndrom

Nejtěžší formou mýtomanie je tzv. Münchhausenův syndrom, který dostal jméno podle barona Hieronyma Karla Friedricha von Münchhausena.

Münchhausenův syndrom (bájná lhavost), je duševní porucha, při které postižený předstírá tělesnou nebo duševní poruchu, pro kterou je následně léčen. Možný je i Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy), kdy postižený předstírá poruchu u závislé osoby, obvykle u dítěte. Pro diagnózu je podstatné, že postižená osoba nemá motivaci chorobu předstírat, chorobné je právě ono předstírání. Lidé postižení Münchhausenovým syndromem jsou v zájmu dosažení svého cíle schopni falšovat lékařské zprávy, ale taky se uchylují k sebepoškozování.

Münchhausen byl německý jízdní důstojník a zúčastnil se několika tažení proti Turkům. Svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami proslul natolik, že se stal předlohou pro hlavní postavu knihy: Dobrodružství barona Prášila.

Terapie patologického lhaní

Příznaky patologického lhaní nejsou jasné. Jednotliví lháři se liší intenzitou a způsobem, jakousi „kvalitou" lhaní. Ve světě smyšlených realit existují profesionálové, kteří mají o svých vybájených světech dokonalý přehled a nejsou nikdy přistiženi, ale i amatéři, které odhalíte při lži díky různým signálům už za pár hodin. Také terapie je dosti složitá. Mezi terapeutem a jeho klientem by měl být upřímný vztah. To však ve chvíli, kdy se jedná o patologického lháře, který není schopen mluvit pravdu před svou rodinou ani přáteli, není téměř možné. Další nepřehlédnutelnou potíží v terapii je, že lže-li klient, pak terapeut mu zcela jistě musí dávat nepoužitelné rady a návody. Ti velmi zkušení patologického lháře poznají, ale jsou známy i případy, kdy terapeut vedl s patologickým lhářem terapii v řádu měsíců a nic nepoznal. Základním příznakem většiny patologických lhářů totiž je schopnost odhadnout, co ten druhý chce slyšet. Umí říct nejen to pravé, ale i správným tónem a mimikou.

Někteří terapeuti začali užívat metody „zpětné terapie". Klasická terapie skončí o deset minut dřív a následně klientovi terapeut dá tužku a papír s úkolem zapsat všechna data a informace, které na terapii neřekl pravdivě. Takovýto papír je pro klienta signálem, že terapeut počítá s tím, že v ordinaci nezaznívá jen pravda. Takovéto zjištění je pro patologického lháře samozřejmě nepříjemným zjištěním. Vzrušení vychází z toho, že před ostatními staví vylhaný svět. Tím, že však není se svojí lží konfrontován v reálném světě, mu dodává odvahu napsat na papír co nejvíce pravdivých informací. Pro svoji práci má následně terapeut dva druhy informací, ze kterých může vycházet.

Dalším způsobem léčby při terapiích užívanou je videotechnika. Klient je během každého sezení nahráván a během terapie jsou mu kladeny stejné otázky. Terapeuti se například ptají na detaily v nějaké historce a předpokládají, že kdyby šlo o pravdu, pak ji dotazovaný dokáže zopakovat stejně. Konfrontace s různými odpověďmi může vést k uvědomění si vlastní lži.