Syndrom opuštěného hnízda: Když se děti odstěhují

Syndrom opuštěného hnízda: Pozor na opičí lásku

Když je dítě malé, obvykle se náš rodičovský vesmír smrskne na témata okolo mimina, pak řešíme školku, školu, kroužky, prevenci drog, dovolenou, tábory… Roky letí a my jsme v koloběhu dětských starostí a práce, abychom to všechno utáhli. Nejednomu rodiči se stane, že pro samou pozornost k dítěti tak trošku pozapomene sám na sebe. Pak přijde „ten“ den a naše dítě naprosto přirozeně roztáhne křídla a chce vyletět. Jsme schopni dítě pustit? Anebo jej rozumovými argumenty nebo citovým vydíráním ještě podržíme doma? A když zamáčkneme slzu, která je tu naprosto správně a dítěti popřejeme hodně štěstí (případně přidáme i něco do začátku), můžeme se druhý den po odstěhování dítěte ocitnout na nějakém zvláštním konci. Nebo začátku? A tím toto období rozhodně je.

Syndrom opuštěného hnízda: Prověrka vztahu

Období, kdy „děti“ dosáhnou věku, kdy by za normálních okolností vylétly z hnízda (což je něco kolem 20. roku), dochází k mnoha rozchodům a rozpadům manželství. Některá partnerství jsou tzv. dávno mrtvá a na tuto událost čekali jako na smilování, jiná se ocitnout před úkolem, na který se nenachystali – žít spolu. Najednou chybí výmluva, že… Zůstává jen realita, že žijeme dva dospělí v jednom bytě a otázkou je, zda máme život vedle sebe anebo ještě trochu i spolu. Pokud váš vztah měl nějaké trhliny, pak se z nich nyní stanou pravděpodobně krátery. Přesto lze mnoho vztahů oživit, postavit mosty, najít nová témata a spojení. K tomu jsou však třeba obě strany a touha toho dosáhnout.

Syndrom opuštěného hnízda vytáhne emoce

Dříve, než začnete řešit, jak na tom vlastně ten váš vztah je, srovnejte si hlavně to, jak to máte vy teď. Odchod dítěte z domu je na škále stresorů na dost vysokém místě. I když si někteří rodiče upřímně oddychnou, že se potomka „zbavili“ a vyslali ho do života, přesto je mohou pocity osamělosti a jisté ukončenosti přemoci. A spolu s těmito bolavými, ale často očistnými emocemi můžeme činit rozhodnutí, kterých po čase litujeme. Dovolte si tedy klidně „truchlit“, že tato etapa je za vámi. Zároveň si dejte prostor, aby vás mohlo oslovit něco nového. Hledat však útěchu ve chvilkových zábavách s myšlenkou: „Teď už konečně můžu,“ též nebývá dlouhodobým řešením. Pozor na věci, které nelze vzít zpět (plastické operace, tetování, utrácení velkých částek…). Obvykle je to jen zalepení bolesti.

Syndrom opuštěného hnízda: Stará a nepotřebná?

Velkým tématem odchodu dětí je i fakt, že si (možná poprvé) naplno uvědomíme svůj věk. Ti malí caparti jsou zkrátka dospělými. Psychologie tento čas spojuje i s krizí životního středu (pozor, ne středního věku). Jedinec si uvědomí, že jeho život se pomalu, ale jistě přehoupl do své druhé poloviny. Není čas na výmluvy a pokud něco chceme, měli bychom za tím jít. Už není čas stihnout všechny naše plány, je třeba si vybrat.

Na druhou stranu existují rodiče, kteří si důležitost přechodu mladého dospělého do vlastního života uvědomují a chtějí je v tom podpořit. Jenže, dětem se z „vyhřátého“ hnízda nějak nechce. To je však samostatná kapitola.

Jak zvládnout syndrom opuštěného hnízda

1. Uvědomte si, že odchod dítěte z domu není jeho úmrtí. Je to nezbytná fáze osamostatnění. Trucování, citový nátlak nebo časté návštěvy/telefony nemusí vaše vztahy s dítětem zrovna podpořit.
2. Odchod dítěte není jeho nevděk. Je to vstupenka do jeho vlastního života. Vy tam místo máte, ale není to „hlavní“ role.
3. Vaše dítě je samostatná jednotka! Nepatří vám.
4. Zjistěte, co vás baví a najděte způsob, jak se k tomu vrátit, začít to anebo prohloubit.
5. Alespoň zpočátku si můžete udělat plán, co s „volným“ časem budete dělat. Nechtějte po nikom, aby vás bavil.
6. Pokud máte dobrou kamarádku/kamaráda, může být nápomocná sklenka vína anebo káva s dortíkem.
7. Vnoučata nejsou záchranou, nesnažte se hledat náhradu. Vaše mateřství/otcovství se nezmenšuje odchodem dítěte z domu, pouze má jinou formu. Být babičkou či dědečkem je úplně jiná etapa.
8. Dětský pokoj může být pracovnou, dílnou, posilovnou či meditační/odpočinkovou místností. Nemusíte jej nechávat jako památník, kam chodíte na postel ronit slzy.
9. Proberte skříně a ponechte si jen skutečné poklady, které se vejdou do menší krabice. Nezapomeňte, že ty věci, které máme v bytech naskládány po nástavcích a pod postelemi jsou jen zahnívači energie.
10. Věnujte se sobě! Máte na to právo.
11. Nebojte se vyhledat odborníka, pokud vás dlouhodobě drží smutek, vyhoření a ztráta smyslu žít. Tato etapa nemusí být snadná.

Autor: Markéta Palatin