Jestli přemýšlíte, co ještě letos zasadit na záhon, ačočka je skvělou volbou. Není náročná, chutná a je extrémně zdravá

Ačokča má mnoho názvů. Říká se jí také korila, kaywa, caigua, pepino hueco (dutá okurka), mexická okurka anebo lidově „paprikookurka“. Jedlé jsou veškeré části rostliny – mladé výhonky, listy a nezralé plody – vše nalézá využití v kuchyni jako zelenina. 

Ačokča v minulosti

Ačokča se pěstovala už v dávných dobách a na svou keramiku její plody zobrazovali již dávní Močikové v prvním tisíciletí našeho letopočtu, kteří žili na území dnešního Peru. Ačokča patřila i mezi hlavní incké plodiny na území And, byla plně domestikována, volně v přírodě se vyskytují pouze příbuzné divoké druhy s mnohem menšími plody. Pěstování se z obasti Peru dále rozšířilo i do Bolívie, Kolumbie a Mexika a později i do severní Indie, Nepálu a dalších zemí. Ačokča má ráda nadmořské výšky od 500 do 2 000 metrů v tropickém a subtropickém podnebném pásmu, nicméně je možné ji s úspěchem pěstovat i v pásu mírném.

Ačokča: Pěstování v našich podmínkách

Ačokča je o něco náročnější rostlina, než třeba právě papriky nebo okurky. Vyžaduje prostorné, teplé a slunné stanoviště chráněné před větrem. Je nutné, aby půda byla kyprá, bohatá na živiny a dobře propustná. Slabě kyselá až neutrální. Rostlina vyžaduje častou zálivku, ale špatně snáší přemokření. Je relativně odolná vůči plísním, v mokru ale mohou stonek a plody zahnívat, rostlině proto prospívá vyvazování na oporu. Nejlépe prospívá při teplotách mezi 14 a 22 stupni Celsia. A pozor: není mrazuvzdorná. Ačokča se množí semeny, přičemž zralá semena schopná klíčení lze získat z přezrálých vyschlých plodů. Je možné je vysévat po skončení mrazíků, tedy na přelomu dubna a května, venku přímo do půdy. 

První plody je možné sklízet za tři měsíce od vysetí. U nás v Česku plodí ačokča od přelomu července a srpna až do počátku zimy. Výnosnost rostliny je možné zvýšit předpěstováním sazeniček v květináčích, do jednoho květináče se vkládají dvě až tři semena a vzrostlé sazenice se sázejí do záhonku během měsíce května. Doporučuje se výhonky zaštipovat, ačokča se pak větví a tak získáme více plodů.

Ačokča: Sklizeň rostliny

Z jedné rostliny je v závislosti na podmínkách pěstování možné sklidit dvacet až sto lusků. Nejchutnější jsou mladé plody o velikosti tři až osm centimetrů, které je možné konzumovat celé. Větší neseschlé mají semínka již tvrdá a musí se z nich před jídlem odstranit. V chladu se plody dají skladovat pouze krátkodobě, delší dobu je lze uchovávat sušené či mražené.

Jaké využití má ačokča v kuchyni?

Lusk ačokči se chutí podobá paprice a okurce a má i podobné kuchyňské použití. Hodí se syrový do salátů, je možné ho vařit v polévce, dusit a péct společně s jinou zeleninou či masem. Chutná je ačokča zapečená či smažená plněná masem nebo sýrem, nakládaná ve sladkokyselém nálevu i mléčně kvašená. Kromě plodů jsou jedlé i listy a výhonky, používají se do salátů, starší listy jsou nahořklé a je možné je dusit na způsob špenátu.

Ačoka: Složení a účinky

Ačokča, respektive její plody, v sobě ukrývají hlavně vodu a vlákninu, zatímco cukrů, tuků a bílkovin jen velmi málo. Významné jsou koncentrace betakarotenu a vitamínů B1, B2 a C, z minerálů jsou nejvíce zastoupeny, draslík, vápník, hořčík, mangan, měď, železo, zinek a vanad. Plodům, semínkům a listům ačokči se připisuje řada léčivý účinků. Jejich konzumace má slabý močopudný účinek, měla by upravovat hladiny cholesterolu, pomáhat při trávicích potížích, při hubnutí, celulitidě, křečových žilách a při léčbě infekcí středního ucha a dýchacích cest. Při zánětu mandlí neboli angíně je možné kloktat mléko povařené s pokrájenými lusky. Ke snižování koncentrace glukózy v krvi při cukrovce se doporučuje jíst listy, při vysokém tlaku krve pak pít odvar ze semínek. 

Právě také těchto důvodů je třeba zacházet s ačokčou opatrně při sklonech k hypotenzi či hypoglykémii, problémy může působit i u osob trpících chorobami jater. Nadměrná konzumace může vést k bolestem hlavy, poruchám vidění a závratím. Málo je prozkoumána bezpečnost používání ačokči a produktů z ní vyrobených u těhotných a kojících žen.

Autor článku: Monika Poledníková