Pěstování zeleniny v zimě je možné. Nevěříte?

Kapusta růžičková

Růžičková kapusta byla vyšlechtěna z brukve zelné v 18. století v Belgii. Její košťál dosahuje výšky od 30 cm do 1 m a na jeho vrcholu vyrůstají listy s dlouhými řapíky. Na košťálu vyrůstají pupeny, takzvané růžičky, pro které se růžičková kapusta pěstuje. Hlavičky kapusty jsou tvořeny z pevně semknutých jednotlivých lístků. Jedná se o košťálovou zeleninu, která je velmi mrazuvzdorná, vydrží dokonce až teploty do -17 °C. Nejvíce se jí bude dařit v půdě hlinité, s dostatečnou vláhou a živinami. Naopak nesnáší větrná stanoviště. Semena se vysévají za počátku jara, sazenice pak v květnu až červnu. Pro lepší vývin hlaviček kapusty je můžeme koncem září seříznout nebo vylomit a využít je v kuchyni. Růžičky pak můžeme sklízet postupně nebo jednorázově, a to od října po celou zimu, až do dubna následujícího roku.

Když růžice kapusty projdou mrazem, jsou pak překvapivě ještě chutnější. Růžičková kapusta však špatně snáší velké teplotní rozdíly, a proto ji při častém střídání mrazů a prudkého oteplení raději sklidíme už v prosinci. V klimaticky příznivějších podmínkách, pokud je chráněná sněhovou peřinou, ji můžeme nechat na záhonku třeba až do února.

Obzvláště v zimních měsících je tato zelenina pro nás cenným zdrojem vitamínů a minerálů. Je bohatá na vitamín A, C, E a vitamíny skupiny B. Má dokonce vyšší obsah vitamínů, než zelí. Kromě těchto obsahuje i kyselinu listovou, draslík, hořčík, vápník i síru. Díky obsahu draslíku detoxikuje náš organismus a pomáhá při hubnutí. Dobře připravená je zimní přílohou nebo i hlavním jídlem. Lze ji užít do polévky, zapékat se sýrem, připravit na másle nebo přidat do salátů. Tepelná úprava by ale neměla být příliš dlouhá, jednak tím ztrácí na vzhledu a také přichází při dlouhé úpravě o své prospěšné látky. Můžeme ji tedy krátce povařit, podusit nebo i osmahnout na pánvičce. Přidat ji můžete do těstovin nebo rizota. Konzumace růžičkové kapusty udrží vaši mentální i fyzickou kondici v dobrém stavu.

Pór zimní

Při vysévání póru je třeba dát si pozor na to, abychom nevysévali méně častou odrůdu, pór letní, který není mrazuvzdorný. Semínka se na stanoviště vysévají od března do května, póru je také třeba dodat dostatek vláhy.

Z hlediska výživy je velmi významný jeho obsah draslíku, obsah vitamínů C, E a B, obsahuje také niacin, který je zodpovědný za tvorbu krvinek, hojení ran a růst svalů. Stejně jako i další cibuloviny obsahuje sirnaté sloučeniny, které mají vliv na stav celého zažívacího ústrojí včetně žaludku. Pomáhá při kolikách a nadýmání, má diuretické vlastnosti. Obsahuje mangan a selen, prvky důležité pro náš imunitní systém.

Podzimní pórek se sklízí s příchodem silnějších mrazů, zimní pór pak může být na záhonu až do jara a sklízí se dle aktuální potřeby. V posledních letech je největším škůdcem póru na záhonech vrtalka pórová. Pórek můžeme ochránit tím, že jej zakryjeme netkanou textilií. U zimního póru sundáváme textilii koncem září.

Sklizený pórek upravíme tak, že z něj odřízneme kořínky, stáhneme vnější a nepěkné, poškozené listy a tmavě zelené na koncích stáhneme. Nejjemnější část pórku na kolečka rozkrájíme. Pórek je skvělý s masem, i ve směsích s další zeleninou. Velmi chutná je i pórková polévka či pomazánka.

Černý kořen

Černý kořen není příliš rozšířený, doporučujeme jej však vyzkoušet. Tato nedoceněná zelenina je mrazuvzdorná, je nasládlé chuti, lehce stravitelná a zpestří Váš jídelníček. Jedná se o dlouhé kořeny s černým povrchem, ze kterých při poškození vytéká bílá mléčná šťáva. Odborný název černého kořene je hadí mord španělský, souvisí s vírou našich předků v to, že strčením kořene do hadí tlamy lze plaza usmrtit.

Černý kořen se pěstuje jako jednoletá či dvouletá zelenina, Sejeme jej brzy na jaře nebo v srpnu. Pokud jej zasadíte právě v měsíci srpnu, můžete úrodu sklízet od zimy až do jara. Semena černého kořene připomínají úlomky slámy. Černý kořen se pěstuje z přímého výsevu do půdy. Potrpí si na hluboké, humózní půdy a potřebuje hodně vlhkosti. Nesnese organické hnojení ani přihnojování dusíkem.
Říká se, že každý by měl spořádat půl kilogramu černého kořene za rok. Obsahuje hodně sacharidů s převahou inulinu, který snášejí dobře i diabetici. Obsahuje také hodně vitamínu C, hořčík, železo, sodík a je lehce stravitelný, podporuje činnost žláz s vnitřní sekrecí.

Je možné jej pojídat syrový, vařený, smažený, zapékaný nebo i obalovaný jako řízek. Při kuchyňském zpracování kořeny nejprve oškrábejte, uvařte ve slupce a poté snadno oloupejte.

Zimní cibule

Cibule zimní je opravdová pochoutka. Přidat ji můžete do salátů, omáček, hodí se i k dekoraci pokrmů. Výtečně si na ní pochutnáte na chlebě slabě namazaném máslem nebo pomazánkou. Mladé cibulky zimní cibule se doporučuje hned zpracovat, mají tak nejlepší chuť.

Můžete znát rovněž pod názvem cibule velšská nebo ošlejch, případně česnek ošlejch. Je to vytrvalá rostlinka, která roste do velikosti cca 50 - 60 cm.

Zimní cibule je mrazuvzdorná, pochází z jihovýchodní Sibiře a tak ji můžete nechat na záhonku po celý rok, pomalu roste i pod sněhem. Pro pěstování cibule zvolte nejlépe bezplevelnou, ne příliš vlhkou, lehčí až střední půdu. Ačkoliv je možné ji pěstovat ze semen, nejčastěji se množí dělením z trsů.

Pastinák

Pastinák se opět těší velké oblibě. Jeho pěstování není náročné a čerstvý nám vydrží po celou zimu. Je možné jej vařit i péct, je skvělou přílohou.

Vegetační doba pastináku je velmi dlouhá. Semena můžeme vysévat začátkem jara a kořeny sklízet až v zimě. Poroste nám v téměř jakékoliv půdě, ale nejlépe se mu zřejmě bude dařit v hluboké, poměrně lehké a úrodné. Rostlinky pastináku pravidelně okopáváme, aby nám nezarostly plevelem. Jakmile na podzim uschnou natě, můžeme začít pastinák sklízet. Když přejde mrazem, jeho chuť se tím vylepší. Nejlepší je, nechat jej v půdě a sklízet (opatrně vyrývat, abychom ho nepoškodili), podle potřeby. Koncem zimy však vše skliďte, aby Vám kořen nezačal opětovně obrůstat. Uskladněte jej pak na chladném místě a přikryjte zeminou.

Na vitamíny a minerály je pastinák ještě bohatší než jeho příbuzná mrkev. Obsahuje rovněž hodně draslíku a je cenným zdrojem vlákniny. Nálev z pastináku se podává pro jeho močopudné a uklidňující účinky. Staří Římané jej užívali jako afrodiziakum.

Před tepelnou úpravou odkrojíme nať i kořínky. Kořen pak oloupeme a nakrájíme na pravidelné silnější plátky. Velké kořeny nakrájíme na čtvrtky a dřevnatý střed odkrojíme.

Kadeřávek zelený zimní

Jedná se o další mrazuvzdornou košťálovou zeleninu, vydrží až do teplot kolem -15 °C. Sklízet jej můžeme průběžně od října až do března. Je skvělým zpestřením zimního jídelníčku.

Kadeřávek je zelenina velmi otužilá, jeho listy bývají více či méně zvlněné. Odrůda sibiřský kadeřávek se vysévá později než ostatní odrůdy, později také zraje a jeho listy jsou spíše ploché. Semena pravého kadeřávku se vysévají v polovině jara do 1 cm hluboké rýhy, sibiřský kadeřávek se vysévá až v druhé polovině léta. Mezi řadami ponecháváme 45 cm a často okopáváme.

Kadeřávek obsahuje isothiocyanáty, které působí proti enzymům vedoucím ke vzniku nádorových buněk, působí preventivně proti vzniku rakoviny. Dusičnany a dusitany v této zelenině obsažené pomáhají osobám po infarktu k rychlejší rekonvalescenci a omezují míru a rozsah poškození srdce. Všeobecně je stejně jako jiná košťálová zelenina bohatý na vlákniny, minerální látky a vitaminy B, C, A a kyselinu listovou.

Čekankové puky

Křehká čekanka je příjemným osvěžením jídelníčku po celý rok. Z kořenů v létě vypěstovaných lze i v zimě rychlit puky. Venku vypěstovaná čekanka je mírně nahořklá, ale puky rychlené ve tmě jsou velmi jemné chuti.

Čekanka listová patří do čeledi hvězdicovitých rostlin. V Čechách není pěstování čekanky zatím moc rozšířené. Čekankové puky jsou k sobě pevně přitisklé listy bez obsahu zeleného barviva. Vznikají díky rychlení bez přístupu světla. Rychlení je nesmírně výhodné, a to především proto, že puky získáváme ke sklizni v zimě, od listopadu do dubna a lze je pěstovat ve tmě a při nízkých teplotách. Navíc při pěstování zaujímají i minimum prostoru.

Její dužnaté vřetenové kořeny po prvním roce pěstování v listopadu ukládáme svisle vedle sebe do truhlíku. Potom je zasypeme asi 20 cm silnou vrstvou pařeništní zeminy a uložíme na chráněné místo do tmy. Při teplotě 12 až 16 °C se v zimě pak vyvíjí vybělený puk.

Zimní saláty

I mezi saláty lze najít „otužilce", které je možné pěstovat i v chladných měsících roku. Záleží především na odrůdě salátu. Mezi takové, které lze pěstovat i v zimě, patří například odrůda Humil. Zasadíme jej už v polovině října, aby rostlinky dobře zakořenily a začaly růst. V zimě se vegetační období rostliny přeruší a v růstu pokračuje s příchodem jara, pak se vyvíjí velice rychle.

Topinambury

Z hlediska nároků na podmínky je topinambur velice skromnou a přizpůsobivou plodinou. Na půdu nemá topinambur zvláštní nároky, lehčí až střední hlinitopísčité až hlinité půdy mu vyhovují, dobře však roste i na těžších půdách. Nároky na vláhu má střední, zvyšují se v období růstu hlíz. Celkově je proti suchu tato plodina odolnější, než brambory. Na teplo je poměrně málo náročný, jeho hlízy vzdorují silným mrazům a v půdě snesou teploty až do mínus třiceti stupňů Celsia. Hlízy sice zmrznou, ale buňky zůstanou nepoškozené.

Pokud tedy půda zcela nezamrzne, je možné hlízy topinamburu vybírat i v zimě. Nadzemní část seřízneme asi deset centimetrů nad zemí a přikryjeme vrstvou chvojí.