Hipoterapie: Kůň terapeutem

Kůň patří do světa králů, princezen a středověku. Kůň je věrný přítel mnoha princů. Kůň oslní svou důstojností, ladností pohybu a moudrostí, která se mu zračí v očích. Kůň však není jen romantickou bytostí či historickým válečníkem. Své pevné místo má i v dnešní době. Je velkým pomocníkem v oblasti lidského zdraví. Hipoterapie je technika, kdy se využívá nejen blízkosti koně, ale také jeho specifického pohybu, čímž se v těle mohou uvolnit nejen fyzické, ale také psychické bloky. Svůj velký význam má hipoterapie pro děti i hipoterapie pro dospělé. Proč hipoterapie není „jízda na koni“?

Co je hipoterapie

Setkání se s koňským světem je pro mnohé „léčivé“ samo o sobě. Kůň, podobně jako ostatní zvířata totiž nereagují na naše masky, které dáváme z různých důvodu na odiv, ale na naši podstatu. Úleva, kterou můžeme pocítit, když se dotýkáme teplého koňského těla, když ho hřebelcujeme je svým způsobem jednou z cest, jak nám kůň může být terapeutem. Pocítíme sebe a svobodu být sami sebou. Toto koňské přijetí naší osoby funguje u dětí i dospělých.

Dalším krokem hipoterapie je posazení se na hřbet koně, vědomé „uvolnění se“ a vnímání svého těla, když kůň jde. Může se to zdát jednoduché, ale není. Zejména dospělý jedinec se snaží mít věci „pod kontrolou“. A v tuto chvíli se ukáže, kde všude v jeho těle se tato kontrola odráží. Dokud se budeme snažit držet (koleny, zadkem, očima, rukama…), nedochází k uvolnění a my máme pocit, že spadneme (jako v životě). Jakmile se vám do několika kroků podaří uvolnit (respektive se přirozeně zapnou svaly, které nás na hřbetě lehce udrží), ucítíte splynutí se zvířetem a máte šanci se zase o kousek posunout.

Hipoterapie – fyzioterapie na koni

Hipoterapie není o kondiční či tréninkové jízdě na koni, skocích přes překážky či drezurním cvičení. Hipoterapie pro děti i hipoterapie pro dospělé je fyzioterapeutická metoda, která využívá právě specifického kroku koně k uvolnění a posílení svalů v těle konkrétního pacienta. Terapeuticky působí pohyb sám, ale i blízkost koně a teplo, které proudí z jeho těla.

Hipoterapie pro děti – vhodná i pro autisty

Dříve byla hipoterapie pro děti určena primárně dětem s fyzickým či mentálním postižením. Vhodná je i pro děti po mozkové obrně. Ulevuje jim od bolesti, buduje zdravé pohybové návyky a uvolňuje problematické partie. Učí je kontaktu s okolím a komunikaci. V současné době se hipoterapie pro děti věnuje i dětem bez postižení, kde se pracuje s oblastmi jako vtočené kotníky, skolióza, bolesti zad, poúrazové stavy, špatné držení těla, přetížené břišní svalstvo, poruchy soustředění a učení nebo problematické chování. S nárůstem autistických dětí se ukazuje, že hipoterapie může být jednou z cest, jak jim pomoci se včlenit do společnosti.

Hipoterapie pro dospělé – co všechno mohu v těle objevit

Zatímco u dětí většinou není potřeba řešit „výkon“, hipoterapie pro dospělé musí pracovat i s tímto faktorem. Mnoho dospělých, jež variantu hipoterapie vyhledali často trápí nejen fyzické problémy (bolest zad, hlavy, kyčlí), ale jsou také pod psychickým tlakem (dopady stresu, úzkosti, strach). Hipoterapie není o výkonu, což může vést k paradoxním situacím, kdy dospělý „vyžaduje“ výsledky. Je to však pouze na něm, objevit a všimnout si svých mechanismů chování, jež vedou k jeho psychickým a fyzickým obtížím. Někdy je hipoterapie pro dospělé z tohoto pohledu náročnější. Hipoterapie pro dospělé se používá i v případě úrazů, kdy je třeba jemnými technikami povzbudit svalstvo těla k optimální funkčnosti.

Hipoterapie, jak probíhá?

Hipoterapie pro děti i hipoterapie pro dospělé probíhá velmi podobným způsobem. Klient se posadí na speciálně vycvičeného koně. Sedí na dečce a přidržuje se madel. Koně vede terapeut. Pokud má dítě nebo dospělý nějaké omezení (fyzické či mentální) je součástí terapie také asistent, případně rodič jako asistent. Důležitost zde hraje zejména blízkost zvířete a vnímání jeho teploty. Ta přirozeným způsobem proniká do těla klienta a též pomáhá uvolňovat svalstvo. Podle potřeb a možností klienta trvá terapie obvykle 10–60 minut, přičemž na koni se „jen“ nesedí, ale také se cvičí. Někdy se provádí jednoduché cviky rukama, trupem či nohama, jindy se mění poloha (leh na břiše, leh na zádech, poškrábání koně mezi ušima…). Jde o to, aby se klient „pohodlně“ uvolnil do chodu koně a našel své tělo i duši.