Patří trest do dětského světa?

Výchova a trest: Příčina a důsledek?

V prvé řadě je třeba si zodpovědět na otázku, proč je trest vlastně potřeba. Pokud na chvíli opustíme dětský svět, pak je trest jakýmsi logickým důsledkem překročení pravidel. Ostatně i v právním systému po nezákonném jednání následuje trest (tedy alespoň na papíře). A zde je kámen úrazu. Ne vždy je totiž trest trestem, ale spíš důsledkem frustrace rodiče z toho, že se nějaká situace v rodině nevyvíjí podle jeho (často vnitřních) představ. Stačí trocha nervozity či stresu přineseného z práce, strach o existenci či zdravotní obtíže a rodič se může na dítě zlobit/trestat za věci, které vlastně samy o sobě nejsou na závadu (anebo v minulosti nebyly). Tím dítě značně mate. Pokud jsou však v rodině určitá pravidla jasně nastavena a dojde k jejich porušení, pak je trest (rozhodně nemusí být fyzický) na místě. Ano, důslednost je potřeba.

Zároveň je třeba si připustit, že děti se mění spolu s dobou a svými rodiči. To, co platilo v minulých generací tedy nemusí být v běhu současného světa již přínosné.

Fyzické tresty a dětská psychika

Řada psychologů upozorňuje na fakt, že fyzické tresty se negativně odráží na vývoji dítěte. Na druhou stranu však připouští, že stejně negativně se projevuje i případná nejistota rodiče či nedostatečné stanovení hranic. A hranice jsou oblastí, které jsou bohužel na seznamu „ohrožených výchovných druhů“. Právě práce s pravidly, režimem, určitým řádem a zároveň volností je tou nejsložitější částí rodičovství. Rodiče totiž staví do zodpovědnosti a ta často není příjemná. Rodič není „kamarád“, rodič je autorita, i když s bezpodmínečnou láskou. Autorita se nevymáhá silou, ale jednáním. Vzpomeňte, dítě se učí nápodobou. Bez jasných hranic neexistuje ani možnost „vyhodnocení“. Pravidel nemusí být mnoho a rozhodně není třeba je tesat do kamene, ale musí být jasně definována (např. neubližovat, NE znamená ne… atd.). Pravidla se mění spolu s věkem dítěte, jeho schopností vyhodnotit situaci a dohlédnout důsledky svého jednání.

Absence trestů nevede k vyššímu sebevědomí

Snaha odlišit se od svých rodičů a jejich přístupu žene řadu mladých párů k druhému extrému, zdánlivé volnosti. Bez jasné vize, kam směřuji se však v rodinném systému z energetického hlediska vyskytují „jen“ děti (včetně těch dospělých). Dospělost je i o přijmutí nepopulární role důslednosti a zodpovědnosti. Pro řadu benevolentních rodičů bude překvapením, že výchova „bez trestu“, ať už to v dané rodině znamená cokoli nepřináší dítěti až tolik pozitiv. Pokud je rodič dostatečně „sebevědomý“ a ve svých názorech a pravidlech konzistentní, pak často tresty nejsou ani potřeba. Pakliže se rodič bojí selhání (nebo jednoduše nechce být jako rodiče) a vychází takzvaně dítěti vstříc za každé situace, výsledkem je frustrace obou. Ta se u dítěte samozřejmě nemusí projevit hned, ale s postupem času například jako problém s autoritami, nedůslednost, neochota k nepohodlí či absence empatie.

Jak trestat?

Trest není tabu, je součást našich životů, aniž bychom si to často uvědomili. Pokud sáhneme na horkou plotnu, je naším „trestem“ spálená ruka. Nicméně ve vztazích situace A ne vždy vede k situaci B. Téma trestu je tedy závislé na nastavených hranicích a schopnosti rodičů býti důslednými, tedy dodržování hranic. Je třeba říci, že trestem nemusí být nutně fyzické bytí. Takové domácí „dusno“, trucovité nemluvení s dítětem či odebrání oblíbeného plyšáka se často zařízne mnohem hlouběji než jeden pohlavek. Takže jak k trestům přistupovat?

1. Řada odborníků říká jednoduché pravidlo: „Jedna přes zadek v afektu je trest. Pokud dítě bijete, pak jde o snahu vybít svou frustraci.“
2. Pokud jsou fyzické tresty na denním pořádku, dítě je začlení do své psychiky jako přirozenost. V budoucnu pak může být agresivnější (ve škole, ve vztazích, týrání zvířat) ale také výrazně pasivní (být obětí šikany, domácího násilí).
3. Příliš trestů dítě zbavuje aktivity i tvořivosti. V budoucnu se potkáte s rebelem za každou cenu nebo naopak „šedou“ myškou.
4. U příliš trestaných dětí (a je jedno jakého typu) se výrazně zvyšuje riziko vzniku drogové závislosti, depresí či poruchy příjmu potravy.
5. Některé děti vnímají výchovu „bez hranic“ jako nezájem rodičů.

Autor: Markéta Palatin