Taky jste v životě někdy udělali věci, na který nejste zrovna pyšný? Já mnohokrát. Ale vždycky jsem se z nich snažila ponaučit. A právě teď skončila jedna etapa, která mě celý tři roky tížila. Nebudu zastírat skutečnosti, protože můj příběh může třeba někoho inspirovat k tomu, žít líp a vyvarovat se stejným chybám. Co mě tedy posunulo dál?

Dneska bych si tu dovolila pár řádek o pocitu vysvobození. Každej si pod tim představí něco jinýho, ale já pod tim vidim jediný - vyjdeme ze svazujících myšlenkovejch okovů, který maj podobu strachu, předsudků, zloby, smutku a bůhví čeho ještě. Tyhle okovy si ostatně nasazuje téměř každej člověk zcela dobrovolně a pak mu dá sakra práci s tim něco udělat - respektive se jich zbavit.

Znám hodně lidí, který celej život jen dřou nebo všechen svůj čas věnujou dětem a svýmu okolí... A na sebe zapomínaj. Anebo ztratěj smysl svýho bytí a hledaj útěchu v chlastu, jinejch drogách, nakupování, půjčování si a bůhví v čem ještě. Když nám něco vnitřně chybí, snažíme se to někde jinde najít. Neuvědomujeme si ale, že odpovědi máme v sobě po celou tu dobu. Kdy jste naposledy naslouchali sobě samým? Nemáte pocit, že děláte hodně věcí jen proto, abyste se někomu nebo něčemu zavděčili?

Před necelym tejdnem jsme opět bujaře přivítali rok 2024. Občas si řikám, proč si lidi vymysleli takový veselí na přelomu roku starýho a novýho. Potřebují se snad utvrzovat v tom, že to, co bylo v roce 2023 se jakoby vymazává a najednou můžeme vykročit s čistym štítem? Já si myslim, že takovej přístup nikoho nikam nikdy neposune. Dělat prostě, že když je 1. 1., je všechno jinak. NENÍ, to si řekněme upřímně, žejo. Čas plyne prostě pořád stejně, vrásky přibývaj a stále děláme věci, který musíme (někdy i ty, co chceme - těch je ale míň).

Nevim, jak to úplně nazvat - jestli je to sebemrskačství nebo totální hloupost. Ptáte se, co vlastně? No, to, že si člověk někdy sám hází klacky pod nohy a prodlužuje tak úsek svýho života, kdy bojuje za lepší časy. A tak jsem na tom teď dost podobně. Zamotala jsem se do děsivýho kruhu, ze kterýho se budu dostávat asi půl roku - a když to zmáknu, budu mít konečně klid. Tak tedy rada na úvod - fakt řešte problémy a cokoliv s tim související včas! Páč ono to jen tak "neodejde" a najde si vás to, za dva roky, rok, půl roku...

Zamejšleli jste se někdy nad tim, kolik zemí jste už navštívili? Ono taky záleží na tom, kolik vám je let, žejo. Takovej zcestovalej šedesátník toho asi viděl víc, než čerstvá dvacítka. Ale může to bejt i naopak. Je to prostě o prioritách a taky možnostech. I když, jeden kamarád mi kdysi řekl, že když prostě něco chceš, dycky si najdeš cesty. Je teda jedno, jestli máš na účtu deset tisíc na dovolenou nebo jen pět. Možnosti prostě jsou, jen si to CHTÍT zařídit. A tak vám dneska povyprávim o mym (ne)zcestovalym životě a snech...

Mysl je fascinující. Ať chceme nebo ne, tvoří většinu našich dní - vlastně v podstatě všechny. Je jenom na nás, jestli bude dnešní den dobrej anebo špatnej. Jestli budeme mít s tím či oním dobrý nebo špatný vztahy, zda naše budoucnost bude zalitá sluncem nebo zastřená šedí či temnotou. A tak jsem se rozhodla, nechat bejt to temný a jít dál s optimismem v duši. Je to taky vcelku strategický, protože život naděluje periodicky hezký i zlý chvíle... a právě v těch zlejch můžeš čerpat z toho světla, který si v hlavě vytvoříš.

Nechci ubližovat lidem, který mám ráda. A už vůbec ne svýmu muži, kterýho miluju. Občas na něj ale vychrlim emoce, co musej ven. On to pak vstřebá a má stejně "blbou" náladu, jako já. Partnerství jsou provázaný - emoce jsou propojený. Před několika měsíci jsem se však dostala na scestí a začala si nalhávat, že musim všechno zvládnout, abych mu už prostě neubližovala. Že musim milovat jeho dceru a "dělat", že se nic nestalo, protože bych ho jinak mohla taky ztratit. Tim jsem ale popřela sama sebe a nedokázala se dlouhou dobu podívat pravdě do očí...

I když už mi táhne pomalu ale jistě na čtyřicet, pořád narážim na deziluzi a možná i naivní představy, že věci se budou dít přesně tak, jak si to představuju. Nebudou. Tak totiž život prostě nefunguje a měla bych to už konečně pochopit. Věci kolem nás se prostě dějou - některý můžem ovlivnit ale většinu z nich ne. Můžou to bejt třeba výzvy, který nás vnitřně posilujou a posouvaj vejš. Maj nám pomoct k uvědomění si reality všedních dnů. Nevim, jestli jste realista nebo idealista - já každopádně to druhý (asi po tátovi) a proto je pro mě život občas tak tvrdej. Změna myšlení je nasnadě...