I když už mi táhne pomalu ale jistě na čtyřicet, pořád narážim na deziluzi a možná i naivní představy, že věci se budou dít přesně tak, jak si to představuju. Nebudou. Tak totiž život prostě nefunguje a měla bych to už konečně pochopit. Věci kolem nás se prostě dějou - některý můžem ovlivnit ale většinu z nich ne. Můžou to bejt třeba výzvy, který nás vnitřně posilujou a posouvaj vejš. Maj nám pomoct k uvědomění si reality všedních dnů. Nevim, jestli jste realista nebo idealista - já každopádně to druhý (asi po tátovi) a proto je pro mě život občas tak tvrdej. Změna myšlení je nasnadě...

Mlžení, lži, polopravdy - nesnášim, když je někdo pokrytec a nedokáže si přiznat, že udělal chybu. Lhářů jsem poznala za svůj život vlastně dost. A neřikám, že jsem třeba někdy malinko nelhala... možná někdy používáme milosrdné lži nebo takové, které nám zajišťují klid v duši. Nikdy jsem však osobně nepoužila lež, která by poškodila někoho jinýho. Lži, co ničí životy, jsou mi odporný... Bohužel i takový jsou pořád ve společnosti.

Jednu věc mám asi po tátovi (budiž mu země lehká). Je to neustálý filozofování nad životem - říkám tomu od nepaměti "filozofický pindy". Ve skutečnosti jsou to ale myšlenky, který tě posouvaj dál, jako myslim duchovně. Člověk by se totiž neměl omezit jen na základní biologický potřeby. Bohužel ale takovejch lidí je pořád dost. Žijou ze dne na den, nad svou existencí a chováním nepřemejšlí a votravujou ostatní svou sebestředností. Ale dost negací. Svět neni jenom černobílej.

Poslední dny potřebuju zahnat svý negativní emoce, a tak pořád makám. Živim se psanim, a tak píšu jako mourovatá, pro toho a toho. Baví mě to - dostala jsem ve svym profesnim životě největší odměnu - a to je práce snů. Taky jsem si před tim musela "vytrpět" svý, zatnout zuby a dělat i to, co mě nenaplňovalo. No, prostě, cesta, trnitá, nesnadná, plná lekcí... Ale důležitý je se tomu vzepřít a jít za svými sny! Ony nespadnou jen tak do klína, žejo.

Nedávno jsem si tady vylévala srdce. Protože mě dost věcí trápilo a nedokázala jsem se s nimi popasovat. Prostě jsem byla vzteklá, urputná, možná i striktní. Nevim... Každopádně po týdnu se dostávám do fáze zklidnění a že ta bouře byla vážně vošklivá...

Dneska bude pár mejch slov patřit chování, který je ve společnosti viděno čím dál víc. Je to "pokrytectví" nebo faleš, přetvářka a podobně. I já jsem se občas chovala jako pokrytec, uznávám svou chybu, avšak nikdy mi to dlouho nevydrželo, protože prostě ráda řikám pravdu. Ona ale bolí a rozervává vztahy...

Dneska bych začala z tak trochu jinýho soudku - nebudu si tentokrát stěžovat, ale rozplývat se nad tim, co nám život přináší a proč bychom toho měli fakt využít. Protože je fakt krátkej. Ani se nenadějete, objevíte na hlavě šediny a v zrcadle spatříte povadlý panděro a prsa! Není na co čekat - vydejte se do světa, dokud vám na to síly stačí!

Dlouho jsem se tu neobjevila, páč se na mě valí hromada práce a účty nepočkaj, žejo. To zná prostě každej. Dneska přicházim s tématem, který je hodně citlivý a málokdy se ve společnosti otevírá. Je to dobrovolná bezdětnost. Jak se na ni tváříte vy konkrétně? Já osobně si myslim, že každej má právo na to, rozhodnout se, co v životě chce. Prostě si vybereme cestu, která nám nejvíc vyhovuje. A já pomalu a jistě přecházím na tu, kde děti nejsou...

Práce, job, zaměstnání... každej tomu řiká jinak. Všichni ale za tim vidíme jediný - prachy, úspěch, svobodu. Říká se, že bez práce nejsou koláče. Asi to tak bude. Když nemáte kačku v ruce, nenajíte se. Prostě budete mít hlad. Tak je nastavenej svět. Materialismus, kapitalismus, bo nevim jak to pojmenovat. Peníze jsou dobrej sluha, ale zlej pán, no né? A položili jste si někdy otázku, jestli vám stojí za to, co teďka děláte? Jako myslim tim to, v čem pracujete???