Píšu blog, protože potřebuju upustit páru. Proto se jmenuje Blogem k duševnímu zdraví. Nevim, jestli mi to pomáhá, ale aspoň na chvíli cejtim, že se mi ulevilo. Obzvlášť v tomhle divnym období to kvituju nejvíc. Takže jsem zase tu, se svejma životníma eskapádama. Jak jste si užili léto? Já tak napůl...

Jsem se tu dlouho neukázala - možná je to proto, že žiju poměrně v hektice a buď pracuju nebo jsem ve společnosti manžela a přátel. Léto je v naší komunitě dost náročný společensky ale taky pracovně. Nemyslim tim žádnou sektu :), ale hasiče. Naši kluci se obzvlášť v těchto vedrech moc nezastaví - jezdí kropit uprchlíky, děti na akcích anebo hasí nějaký hrůzy - ale to zaplať pánbůh není tak často.

Taky míváte nostalgický chvilky...? Já si myslim, že je má snad čas od času každej. Možná ženský o trochu víc než chlapi. Já jsem nostalgik jak vyšitej. Miluju se hrabat ve starejch fotkách a otáčet stránky zatuchlejch alb, který v rukách drželi mí pra pra pra rodiče... Fotky tě totiž přenesou do jinýho času - je to vlastně takový cestování časem. Je to úžasná věc... Já v ten moment skoro nedejchám. A představuju si, kde asi jaká fotka vznikla a proč.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaká rozhodnutí jste v životě udělali a proč? Litujete snad nějakých? Neměli byste... Tohle je vaše cesta, kterou máte jít. A vždycky máte na výběr. Pokud říkáte že ne, lžete si do kapsy. Máte štěstí a žijete ve svobodný zemi? Potom můžete fakt cokoliv! Dneska tedy trochu tý životní filozofie...

To se tak ráno probudíš, jako dycky deš se psem, sebereš hovno, vyhodíš ho, pak uděláš kafe sobě a manželovi, dáš si cígo, podíváš se na ranní zprávy a něco je jinak. Začne tě to u krku jakoby svazovat, těžkne ti dech a je ti na blití... Ne z toho, žes ještě nesnídal, ale z diktátorský rétoriky jistýho pána, kterej si řiká prezident... A pak víš, že se to řítí do řiti...

Taky máte někdy pocit, že jedete v rychlíku a ten prostě nestaví? Tak přesně tohle prožívám teď já. Vzala jsem pozici šéfredaktorky, před pár měsíci a vlastně mě to baví. Jenže... mám pocit, že prostě jedu jako fretkomyš a vůbec nestihám svůj vlastní život. Asi budu muset začít přibržďovat, jinak mě jebne, přátelé... Voni jsou prej svátky? Já si kvůli tý hromadě práce ani nevšimla...

Taky ste si toho všimli? Ptáte se čeho? Přeci tý abnormálně velký nas****sti v naší společnosti. A nebude to lepší. Teď se kvůli očkování rozděluje společnost ještě víc... Neočkovaný budou závidět vočkovanejm a vůbec, bude to celý v řiti.

Zamejšleli jste se někdy nad tim, proč tu na světě vlastně jste? Dumali jste nad tim, co tu chcete dokázat, kam chcete směřovat? Je to o zastavení se a uvědomění si těchto věcí... V dnešní uspěchaný době tohle málokdo umí. Jede se v jednom módu řadu let a najednou je mu jasný, že čas už nevrátí. Vrásky přibydou, tělo zchřadne a vy začnete bilancovat.

Počítám to, a je to přesně deset dní, co jsem pod čepcem neboli už jsem provdána. A jsem provdána za muže nejlepšího, nejúžasnějšího, božského. Prostě je to moje životní láska a věřím, že je to na furt. No a taky se hlásim vám všem, že jsem...přežila!