Poslední tejdny mám takovej divnej pocit. Nedá se to úplně popsat, ale je divnej. Možná na mě doléhá syndrom zakuklení, bo co. Pořád totiž žiju na 50 metrech čtverečních a maximálně dvou až třech kilometrech od baráku. Občas mi to přijde, že můj život je jako porouchaná filmová páska, která jede stále dokola... Potřebuju ten kolotoč zastavit a vystoupit z něj, jinak mě jebne, jakože fakt.

Vyrážky, pupínky, fleky...prostě se objeví, když to nejmíň čekáš. Jednou mi takhle naskákaly hnusný červený fleky po obarvení vlasů henou a taky se mi začalo blbě dejchat. Vod tý doby vim, že mě hena může zabít a držim se od ní dál... Jenže dneska se mi vobjevil flek na krku a ruce prostě z ničeho nic. Asi mě někdo uhranul bo co.

Při příležitosti prvního máje jsem se rozhodla, že vás opět obšťastnim svýma filozofickýma pindama (jak říkával kdysi můj otec). Dneska to bude jen takový malý zamyšlení nad mym bytim a nebytim. Je to s tvrdym y, takže buďte v klidu, nikdo mě nijak nikdy netejral. Bych se ani nenechala, slíznul by to zpátky! Sice se na mě dá dříví štípat, ale všechno má svý hranice, že jo.

Nevim, kdo, kde a kdy vymyslel výraz slaměná vdova, ale když si přečtete kdesi na netu jeho definice, nestačíte se divit. Podezíravý dámy z toho můžou dostat psotník. Mno, prej to vniklo tak, že chlap si odešel z domova neznámo kam a udržoval mimopartnerskej styk na slámě. No každopádně na takovýhle válení je ještě dost zima. Takže buďte v klidu...

Chov psa přináší velmi mnoho pěknejch chvilek, vo tom žádná. Je to tedy dřina, naučit ho něco smysluplnýho, ale de to. Koupili jsme stopovací vodítko a učíme se poslušnosti. Jenže někdy se to vymkne z rukou, tak jako třeba dneska. Hafin cejtí, že má svobodu (vlastně je to fraška), ale to mu neva a beztak se vyválí v prvnim hnusu (asi lejnu), co uvidí.

Každej by si mohl stěžovat na tuhle dobu zcela beztrestně a vlastně i permanentně, protože je fakt na prášky… Ale co, já dycky řikám, že může bejt ještě hůř. Spíš se poslední dobou snažim vnímat to krásný kolem sebe. Zrovna v sobotu jsem šla na večer venčit a nebe bylo úplně jasný. Hvězdy mě oslňovaly a já si sundala roušku a snažila se nadechnout zhluboka toho jarního vzdoušku. Bylo to osvobozující a nabíjející zároveň. Žít není blbý, hele…

Taky míváte úplně nejvíc blbý dny, kdy se všechno sere v pravidelnejch intervalech? Zrovna dneska při venčení v lese jsem myslela, že vylítnu z kůže... Vlastně mi to celý přišlo, jako by to bylo snad naplánovaný, bo co. Mi neřikej, že žádnej osud neexistuje! To náhody podle mě nejsou...

Chodim ven víc než kdy předtim. Celkem strávim v přírodě asi dvě hodiny denně, což bylo v minulosti pro mě nemyslitelný. Jen tak se mrcasit mě nebavilo. Můj skoro manžel na nějaký bezcílný procházení neni, a tak jsem ráda, že máme toho našeho pséka. Vlastně nám zlepšil kvalitu života. Předevšim pak mně. Bych asi kynula u počítače a pak už se jen valila jako hrouda sádla...a místo krásnejch svatebek bych musela jít k oltáři v ňáký šusťákovině, která sloužila původně ke stanování...

Dneska jsem dostala znamení shůry. Jeden nejmenovanej dopravce potravin až domů mi dovezl nákup a co jsem v něm jenom nenašla! Místo dvanácti plzeňskejch piv jsem měla v tašce osmnáct krásnejch kousků! Tímto díky za šestipack navíc! Aspoň nějaká radost v tomhle potemnělym žití. Moje alkáčský buňky zajásaly a už to nasávám. Je to jasný, střízlivá usínat nebudu...