Od tý doby, co chodim v pravidelnejch intervalech ven se psem, vnímám čím dál víc maličkosti kolem nás. Sídliště teda máme ultra hnusný, samý vodpadky všude, lidi jsou prasata... Člověk aby měl voči i na prdeli, aby mu hafik nesežral nějakej hegeš... Je to smutný, že si člověk po sobě neni schopen uklidit. Jak by to bylo krásný všude, kdyby bylo uklizeno. Nikde žádnej igeliťák, zbytky jídla a lejna zvířat.

Řikám si, že ten náš novej psék byl nejen osud, ale i vobrovský požehnání. Jinak bych se totiž definitivně zcvokla a možná se ani nepřinutila jít ven. Pravidelný procházky po čtyřech až pěti hodinách mě vždycky přimějou přemejšlet a taky díky nim vyčistim mozek. Zjistila jsem, že mám asi syndrom zakuklení bo co. Lidi mě ňák serou, a ani nevim proč... jsem nemastná, neslaná, apatická, divná, na zabití...

Už skoro tejden se chci zas dostat k tomu, abych vám tu sdělila střípky z mýho života. Ale mám fičák, přátelé. Osud nám totiž do cesty přinesl novýho pséka. Je to nějaká pouliční směs, ale vořech je miliónovej. Zamilovala jsem se do něj až třetí den, kdy jsem se konečně trochu vyspala. Ale řeknu vám, jsem vorvaná jak náštěnka. Do teď jsem měla prostor jen sama pro sebe...a teď se o něj musim dělit s němym stvořenim, kterýmu je půl roku.

Asi jste se divili, že jsem tu dlouho nebyla a určitě se vám děsně stejskalo a ronili jste krokodýlí slzy, že jo. Nebudem tu ale dneska lítostivý. Od tý doby, co jsem vás tady naposledy zásobovala svejma duševníma menzesama, se událo dost věcí. Vono se toho děje pořád dost, to je prostě květnatej život, že jo. No tak to vezmem popořádku. Dneska to bude na dýl, takže přichystej si popcorn, dej nohy nahoru a čti...

Taky jste milovali ten pořad se Zedníčkem, kterej se jmenoval Kufr? Známý vosobnosti tam hádali, na co sloužej takový ty prapodivný předměty. Pravda, že některý vypadaly jako mimozemský výdobytky a já dycky věděla prd. A tak jsem si pro vás připravila taky takovou príma hádanku, abyste se z tý nudy nerejpali v nose...

Začínám zdrobnělinama zcela netypicky, protože mi už asi definitivně cvaklo. Konečně je páteček a já si dávám vínečko červený a večer mě čeká asi raclettek s masíčkem. No ty kudrlinky jsou nechutný. Takže zase jedem na normálku.

Tejden je teprv ve svý polovině a já už zase myslim na pivo. Možná proto se nemůžu zbavit toho pupku...ale plzeňský je prostě moje srdcovka a nedokážu si ho odepřít! Taky milujete pivo? Že se ptám! Dyť jsme prej národ pivařů. Nějaký ty statistický čísla řikaj, že průměrnej Čech vyhltne necelejch 290 škopků za rok. No to už je řádně zaděláno na to, bejt závislej. Ale jako každej správnej pseudoalkáč řikám: "Kdo nestih vystřízlivět, nemůže bejt vopilej." A propo, taky máte chuť na točený?

Jsem vážně na vodstřel, když mám PMS. Já vim, že vás asi nebudou zajímat nějaký kecy ohledně premenstruačního syndromu jedný neznámý ženský ve středních letech, jenže já mám dneska duševní pnutí a potřebuju si „ulevit“. Vod toho jsem zakládala tenhle blog. Tak pojďme se hromadně podpořit ženy! Taky vás všechno okolo tak sejří, když na dveře klepe teta Irma?

Tak schválně, kdy jste si naposledy zanadávali? Jako myslim z plnejch plic. No, já se snažim celej život myslet pozitivně, ale co si budem povídat, ne vždycky je to růžovoučký viď. V naší domácnosti platim za dlaždiče jednoznačně já. Můj milovanej muž je oproti mně andělskej. Vim, že k ženský se vulgarismy nehoděj, a tak se snažim chovat slušně aspoň na tý veřejnosti. Jsem vlastně takovej Jekyll a Hyde.